Top

Liberecká Popelka je “jiná”

Liberecká Popelka je „jiná“

ROMAN VAŠEK, 28.10.2014

Prokofjevova Popelka zažívá poslední dobou na českých baletních scénách boom. Před třemi roky uvedlo Národní divadlo inscenaci Jeana-Christopha Maillota, vloni ji nastudoval v Plzni Jiří Pokorný, v půlce října připravila Popelku v libereckém divadle Alena Pešková a příští rok ji uvidí diváci v Ostravě v pojetí kanadského choreografa Paula Chalmera.

Na Popelce zřejmě láká známý pohádkový příběh – titul pro celou rodinu. Jenže Prokofjevův balet není zrovna divácky vstřícný. Už hudba se vymyká líbivé melodice většiny dětských pohádkových baletních titulů a i liberto má několik úskalí (potíže bývají se scénou putování Prince exotickými kraji při hledání Popelky). Jiří Pokorný ctil libreto, do něhož nedělal radikální zákroky, a pokusil se inscenaci oživit zapojením žáků dětského tanečního studia, kterým svěřil rozpohybování scénografických objektů. Jenže přesto bylo po mém soudu výsledkem poněkud mrtvolné, nevzrušivé divadlo. Maillot byl mnohem radikálnější a zaměřil se na téma Popelčiných vzpomínek na Maminku a na vztah Tatínka k zesnulé manželce. Alena Pešková se vydala podobnou cestou.Dobrá víla je reinkarnací Maminky a chování Popelky se do značné míry odvíjí od komplikovaného vztahu k ní. Jako by Popelka ulpěla v dětství, kdy Maminka zemřela. Alena Pešková nakládá Popelce hned několik handicapů. Je prostě „jiná“. Zřejmě trpí depresemi (nese si trauma z úmrtí matky v dětském věku i ze soužití s nevlastní matkou a sourozenci – dokonce bere antidepresiva), odmítá se podřídit honbě konzumní společnosti za módními vymoženostmi (proto je její oblečení tak „out“ a obstarožní mobilní telefon tolik vysmívaný okolní společností, která používá už jen „dotykáče“). To, že je Popelka jiná, zdůrazňuje Pešková také obsazením Rie Mority. Její asijské rysy se tolik liší od ostatních. Kdesi v zadním plánu vyvstává tak téma rasové odlišnosti, předpojatosti proti lidem odlišné barvy kůže. Ostatně „jiná“ bývá už interpretace asijských baletek a tanečníků; často u nich vnímáme odlišnou práci s mimikou. Rie Morita je opakem k vžité představě krásné jemné středoevropsky vyhlížející dívky, jak je u nás už po několik generací zakódována prostřednictvím Libuše Šafránkové z kultovního filmu Tři oříšky pro Popelku. Rei Morita se liší i od představy ideální baletní představitelky této role. Nevyhlíží jako křehká dívka s líbezně nevinnou tváří a útlou nožkou.Alena Pešková často zdůrazňuje, že z limitů svého souboru se pokouší udělat přednost a že staví inscenace tanečníkům „na tělo“. Zároveň se ohlíží na diváka, což však neznamená, že by se podbízela a snažila se zaujmout za každou cenu. V Popelce šla cestou aktualizace. Není ani tak důležité přesazení do módního luxusu dnešní Paříže, což zřejmě odkazuje na francouzský původ Perraultovy pohádky, jako přenesení příběhu do prostředí, s jehož variantami se denně setkáváme. Symbolem aktualizace je mobilní telefon, který nahrazuje střevíček. Princ zde není šlechtic, ale dobrá partie z místní zámožné rodiny a místo plesu je Princova narozeninová oslava, která spíše připomíná zbohatlické taneční party, na níž se zlatá mládež mimo jiné baví hrou „flaška“ (naštěstí jen v náznacích – přece jen jde o titul pro celou rodinu). Pešková hodně škrtá (například vypouští Princovo putování po exotických zemích nebo výstup pomerančů) a do Prokofjevovy hudby občas dává zvukové vsuvky, které znějí – občas nadbytečně – při proměnách scény. Dokonce Prokofjeva konfrontuje se současnou populární muzikou – to když DJ Paul při Princových narozeninách střihne do hudby Sergeje Sergejeviče house music.Aktualizace se odráží v choreografickém jazyce, který sahá od takřka klasických variací (typicky ve variaci jara v precizním podání hostující Andrey Kramešové), přes patrné inspirace ve street dance až po tance z klubů pro mladé. Bohužel zajímavé inspirace se příliš nedaří rozvíjet do nosné choreografie. Projevuje se to zejména v rozpačitých pánských variacích duchů ročních období, kteří provázejí Popelku při cestě na oslavu Princových narozenin.

I když inscenace staví primárně na vážném tématu vyloučení ze společnosti, převládá v ní nadsázka. To se odráží i v herectví. Pro někoho je možná nevkusně přepjaté, ale já jej vnímám jako posun ke karikatuře. Nejsilněji se projevuje ve společnosti módních stylistů a účastníků narozeninové party, případně v postavě metrosexuálního Učitele tance, respektive DJ Paula (obě role v podání excentrického Pavla Novotného). Díky hereckému odstínění vyniká kontrast mezi temperamentní a burleskně pojatou Macechou Marii Gornalové a jejích dcer v podání Veroniky Šlapanské a Margaux Thomas na straně jedné a herecky umírněnějším Tatínkem Alexeye Yurakova. Ten sleduje dění bez většího zájmu ponořen do četby denního tisku, popřípadě hraje roli pasivního donátora rozmarů své druhé ženy a jejích dcer.V opozici k módní společnosti a Maceše s jejími dcerami je vykreslena také Popelčina Maminka, respektive Dobrá víla, kterou s elegancí tančí Karolína Miková. V mumraji pokřivených a konzumních charakterů jako jediná působí dojmem dobré bytosti ze starých baletních pohádek. Zajímavější charakteristiku dostal do vínku Princ Jaroslava Koláře. Je sice dítětem konzumní společnosti, ale ta se mu zajídá svou falší a hledá z ní únik. Popelka Rie Mority prochází mnoha výrazovými polohami. Provází ji samota, sklíčenost a dokonce vztek a nakonec upřímný milostný cit. Jde o výrazný výkon, jemuž by však slušela jemnější herecká kresba v klíčových okamžicích.Jak na Prokofjevovu Popelku, říkám si někdy. Alena Pešková dává odpověď inscenací, která je v lecčems problematická, ale která poctivě sleduje a domýšlí zvolený výklad baletu. Závěr její Popelky měl pro mě povznášející účinek. A není právě prožitá katarze tím důležitým?