Taneční aktuality – Lucie Dercsényiová
Vánoční čas je spjat s pohádkovými příběhy. Alespoň u nás se tak děje velmi výrazně. V době adventu snad neexistuje divadlo, které by nenasadilo na repertoár Louskáčka. A pokud ho nedávají nebo neseženete lístek, máte možnost zkusit štěstí v kině, kde uvádějí záznamy zahraničních produkcí. Ale ne všechny pohádky končí happy endem jako tato a jednou z nejsmutnějších je Děvčátko se sirkami od Hanse Christiana Andersena.
Stejně jako její hrdinka – chudá holčička – se i sám spisovatel v dětství ocital na pokraji společnosti. Jeho matka se živila jako pradlena, otec byl švec a jeho sestra se jednu dobu živila jako prostitutka. Ve čtrnácti letech se jako naivní chlapec vydal do Kodaně a díky několika příznivcům odmaturoval. Začal psát v Odense a první kniha mu vyšla v roce 1822. Andersenova tvorba obsahuje divadelní hry, poezii, prózu a pohádky, které ho proslavily po celém světě (napsal jich 156). K těm nejznámějším patří Malá mořská víla, jejíž hrdinka je pro Dány téměř národním symbolem, proto její socha sedí na kameni na promenádě Langeline v Kodani. Hold jí vzdal i John Neumeier, když v roce 2011 roztančil tento dojemný příběh o neopětované lásce s původní hudbou Lery Auerbachové se souborem San Francisco Ballet. Minulý měsíc ji uvedl balet ND Praha v choreografii Jana Kodeta, s hudbou Zbyňka Matějů.
O krutosti světa
Andersen čerpal inspiraci kromě svého vlastního života z pohádek bratří Grimmů a také z lidových dánských příběhů. Jeho původ pro něj zůstával jistým traumatizujícím ohrožením – což vysvětluje jeho až výstřední potřebu společenského a uměleckého uznání, přecitlivělost na kritiku a nezdolnou vytrvalost v cestě za úspěchem. Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Byl znám tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své dřevěné panenky jako postavy. Do těch vlastnoručně napsaných pak vložil své smutky, obavy i naděje, a přesto většina jeho příběhů nemá šťastné vyústění.
Mezi ně se řadí i Děvčátko se sirkami, vyprávějící příběh velmi chudé holčičky, která se bojí jít domů bez utržených peněz, jež měla získat prodejem zápalek.
Nacházíme se na konci roku a dívenka je celý den venku, v mrazu, velmi spoře oděná a bosá. V marné snaze alespoň trochu se zahřát postupně zapaluje první, druhou, třetí zápalku a zdá se jí, že všude kolem ní je teplo, vůně pečené husy a že je zpět její milovaná babička. V posledním okamžiku svého života škrtá celým štosem zápalek a vidí babičku, která si ji bere s sebou na onen svět. Ráno už kolemjdoucí najdou mrtvou holčičku schoulenou u zdi.
Tento dojemný příběh lze také nahlížet jako moralistickou bajku o krutosti světa vzbuzující soucit s trpícími bytostmi. V tom spočívá jeho stále živé poselství, které předává i nová verze Aleny Peškové uváděná na malé scéně Malostranské besedy (v roce 2009 Děvčátko se sirkami uvedl Bohemia Balet ve spolupráci s Kasai Dancing Company a Company Theatre Bungeiza, Japonsko). Pro choreografku jsou limitované jevištní možnosti výzvou, svědčí jí, jak jsme se mohli už v roce 2011 přesvědčit v roztančeném hororu Jessie a Morgiana. Je si vědoma těsné blízkosti diváka ocitajícího se face to face vůči účinkujícím. To vyžaduje vystižení přesné míry exprese v tělesném a mimickém výrazu.
K tomu, aby příběh lépe konvenoval s potřebami taneční produkce, si Pešková Andersenovu předlohu upravuje, aby ji mohla lépe transponovat do řeči tance, a udržela tak dramaturgický spád třičtvrtěhodinového představení. Proto předkládá prolog, v němž hrdinka bere do rukou knihu, na jejímž obalu se vyjímá název Andersenovy pohádky. Děvčátko ji otevírá a stává se součástí smutného vyprávění, které navíc průběžně osvětlují průvodci On (Tomáš Kopecký) a Ona (Alena Pešková) měnící se v jednotlivých obrazech v maminku, tatínka, guvernantku, baletního mistra a anděla.
Posmutnělé ticho
Dívenka prožívá svůj příběh, pokaždé když si zakryje dlaněmi obličej, vstupuje do jednoho ze svých snů. Vrací se do vzpomínek, kdy žila s maminkou, byla šťastná, bezstarostná; vybavuje si otce, jenž po matčině smrti holduje alkoholu a nebohou dceru posílá do zimy, v čase vánočním, prodávat sirky. Dívenka je postupně vyškrtává – při první se jí zjevuje útulná domácnost, kamarádky a guvernantka. Ve světle druhé se ocitá v baletním sále a představuje si, jak tančí. Při posledním zažehnutí zápalky se setkává s maminkou. Do její náruče ji v epilogu ukládá černý anděl, když ji zmrzlou nachází schoulenou na zemi.
Alena Pešková využívá maximálně dané plochy definované nejen předlohou, ale i reálným scénickým místem. To ji neomezuje, ale vybízí ji k naplnění jak malého jevištního prostoru, tak vnitřního prožitku hrdinky. Děvčátko tančí půvabná Julie Petanová, disponovaná technicky i výrazově. Dokáže přesvědčit o svém utrpení, bolesti a radostech. Její fyziognomie dává postavě ještě větší zranitelnost, křehkost a v některých okamžicích promlouvají jen její velké oči. Obdivuhodně zvládá herecký prožitek a výraz nešťastné bytosti, krásné uvnitř i navenek. Je v těsné blízkosti diváků, takže najít hloubku procítění, zachovat autentičnost výrazu, není vůbec lehké. Projev mladičké Petanové odzbrojuje přirozeností a spontánností. I další holčičky Šarlota Andělová, Lucie Görnerová se vypořádávají dobře se svými tanečními vstupy. Jsou také technicky disponované a mají výrazové vlohy.
Choreografka využila talentu posluchaček pražské konzervatoře tančících s chutí, proto jim odpustíte drobná zaváhání v klasických vazbách na špičkách. Na nich také tančí i sama autorka Alena Pešková, přecházející z role do role spolu se svým kolegou Tomášem Kopeckým. I oni odolávají nástrahám omezeného prostoru, jejich duety jsou roztančené více v neoklasickém duchu, se zajímavými partnerskými vazbami a vysokými zvedačkami.
Peškové dramaturgicky dobře vystavěná koncepce celé produkce nás zavádí do různých prostředí – ta navazují tři pojízdné kulisy ve výtvarné zkratce zachycující prostředí první poloviny 19. století (ulici, interiér domu, baletní sál), do nichž vstupuje pětice účinkujících v dobových šatech (jen bílé, černě šrafované otcovy kalhoty příliš do výtvarného pojetí nezapadají); nostalgický pocit vyvolávají tiše poletující drobné sněhové vločky z papíru, které v jistých okamžicích berou tanečníci do rukou a sypou je na zem. Choreografka navíc umí pracovat s výraznou, výmluvnou gestikou paží, zastavením tanečníků, čímž graduje napětí a atmosféra, podpořené zvolenou hudební koláží. Tu tvoří výběr skladeb od Oskara Nedbala, kompozice a zpěv Gabriely Vermelho, s níž Pešková často a ráda spolupracuje (naposledy před rokem v Gazdině robě v Liberci, kde od roku 2010 šéfuje tamnímu baletu).
Vánoční taneční pohádka Děvčátko se sirkami vzbuzuje soucit a dojetí nejen díky postavě hlavní hrdinky – zkřehlé bytosti snášející utrpení, ale také zásluhou režijního a tanečního vkladu autorky nové inscenace uváděné pod hlavičkou uskupení Ultra-minimal-ballet.
Psáno z představení 11. prosince 2016, Malostranská beseda.
Děvčátko se sirkami
Libreto, režie a choreografie: Alena Pešková
Hudba: Oskar Nedbal
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Monika Kletečková a Alena Pešková
Premiéra: 8. června 2016
Diskuze je uzavřena.