Hudebně-taneční mystérium s doprovodem bubenického seskupení Aries.
Premiéra: 6.4. 2018, Soubor baletu DFXŠ
Hudba : Gabriela Vermelho
Libreto, režie, choreografie : Alena Pešková
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Monika Kletečková
Představení inspirované taoistickými texty a filozofií, které přenášíme do „našeho“ časoprostoru. Pět lidských emocí: hněv, radost, zádumčivost, žal a strach. Jejich barvy, zvuky, vůně, živly i tajemná čísla. Mystérium, rituál, hra, divadlo…to vše umocněné hudebním doprovodem bubenického seskupení Aries.
Poslední list kroniky Zmizelých
…čas se opět zastavil. Na chvíli jsme si opět mohli uvědomit sami sebe. Každý kdo tu byl, tu měl svůj význam, svou roli ,…a teď tu bylo znovu krátké vydechnutí, pauza… Sbíraly jsme síly k dalšímu životu, šichtě, představení…Teď tu měl být každý sám za sebe, jen na chvíli, možná. Přesto jsme již odpočívali každý ve svém „živlu“ a sušili kostýmy na další „představení“.
Hněv S jarem zavál z východu ostrý vítr. Křičet do něho nestačilo. A tak se začaly tesat dřevěné tyče. Záminky k šarvátkám a bojům se střídaly jako mračna na obloze. Ženy se nakonec postavily proti mužům. Ale zdravá játra nepoškodíš, protože obtěžkaní hněvem porodí jedině…
Radost: Ve svém čase přišla z jihu horka, která za nocí stoupala i do hlav. Někdo vzpomínal na úžasný Kabaret, jiní věštili nádhernou budoucnost…ale všichni věděli, že ještě nikdy nebylo a nikdy nebude lépe! A tak tu pláli ohně, a radostí a smíchem přetékala otevřená srdce…dokud nebylo třeba je utišit a uzavřít…
Zádumčivost: Pozdní léto přineslo mlhy a vlhkost. Řeky se vylily z břehů a moudří muži se uzavřeli do sladkých pochyb a botanických skleníků. Z bahna vyrůstaly důvody k zamyšlení. Něco se tu proměnilo. Nebo alespoň…byla tu ta šance.
Žal: Na podzim země vyschla…až příliš vyschla. Některým sbalili kufr…někteří zůstali. Do suché půdy se nesmyslně zasívala rýže,… ale krajina vydávala pouze kříže. Polykaly se slzy s kovovou příchutí.
Strach: Zima udeřila s nebývalou silou, ale jezero nezamrzlo. Jen voda byla smrtelně ledová. Jediné co zmrzlo, byly právě ty slzy. Zásoby došly. A bylo třeba najít viníka. Bylo třeba (ne)bát se a ukázat na někoho, dříve než…by někdo ukázal na Tebe! Fanatický dav, soud a trest. A pak jsme jí našli…
Vzkříšení: Chvilku bylo ticho. A taky tma, i když možná jen ta v duších. Věděli jsme, že se můžeme vrátit na začátek. Hrát to celé znovu. Po tisící. Zkoušet to trochu jinak. Anebo… Ji nechat konečně promluvit. Byla tu s námi už celkem zřetelně. Chtěla se projevit, jen čekala na naše svolení. Tiše a pokorně. Mohla to celé zrušit, anebo to udělat ještě horší – když jí nepochopíte, tak právě kvůli ní a z ní se nejhůře hněváte, radujete…bojíte…Ale najednou jsme nějak věděli, že se nám nabízí v její nejčistší podobě. Když jí políbil nakazil se jako první. A každým dalším polibkem se nákaza šířila s neuvěřitelnou silou. Nakonec už nezbyl nikdo, kdo by JI v sobě neměl. Naše těla se pak začala zvláštně rozplývat, vzájemně prostupovat a rozpadat… Smysly prozřely, Duše zrcadlila nebesa. A dál se už nestalo nic, co by se dalo slovy popsat…odnesla nás… LÁSKA.