Rozmýšlela jste se dlouho, než jste před rokem funkci šéfa libereckého baletu přijala? Co všechno jste zvažovala?
Vlastně ani ne. Jednám hodně intuitivně. Ačkoliv…nikdy jsem o ničem podobném seriózně neuvažovala, jenomže tato nabídka od Martina Otavy – ředitele divadla – mě zastihla právě ve chvíli, kdy jsem za sebou měla pernou sezónu, vyplněnou především třemi celovečerními balety pro tři různé soubory. Se všemi to byla skvělá spolupráce, ale já si začínala uvědomovat, jaké je to privilegium mít soubor, který cítí váš styl. Myslím dlouhodoběji, ne pouze na premiéře.
Být „na volné noze“ je úžasná svoboda, ale začínáte vždy od začátku. Dáte pár tréninků, a sotva tanečníci poznají o co vám jde, je tu premiéra, běžný repertoár, rychlé zkoušky a všechno je pryč.
A přitom styl je to, o čem je současný balet. Technika by měla být samozřejmostí, ale styl je nadstavba. Poznáte tanečníka, který tančí u Duata, Eka, Naharina, McGregora. Cítí je, připadá si v jejich choreografiích jako doma, vidíte jim to na výraze, volnosti pohybu a to i v náročných figurách… Jak jinak to vypadá, když pak jejich repertoár převezme jiný soubor ! – A je to to, co například v současnosti chybí velkým orchestrům. Dříve jste mohli rozpoznat zvuk Českých filharmoniků, Londýnských… Dnes díky globalizaci, fluktuaci muzikantů, ale také díky tomu, že v jejich vedení nezůstává dlouhodoběji jedna osobnost, se vám to povede jen stěží. Všichni „fidlají“ stejně dobře nebo stejně špatně.
V libereckém souboru baletu jsou taktéž tanečníci s velmi rozdílnou technikou – „ruskou – klasickou“, „českou – všehochutí“ … a máme tu i elévy. Mé přání je neskromné: sjednotit techniku, styl. A nechat „zaznít“ liberecký balet s jeho originálním a nezaměnitelným „zvukem“.A co jsem zvažovala? Právě tu částečnou ztrátu svobody, kvalitu souboru, a psaní fermanů!!!
Co vás za ten první rok v Liberci překvapilo nejvíc – jak v dobrém, tak i v tom horším?
V tom dobrém to je především soubor. Když jsem je viděla poprvé na tréninku, řekla jsem si: “Tak, buď půjdou oni, alespoň většina z nich, anebo já. Myslela jsem si, že některé technické záležitosti a stereotypy jsou nenapravitelné. Všechny dámy od základu špatné postavení těla – propadlé slabiny, přetočená chodidla, pánové – povolená záda, žádná práce hlavou, tanečníci z bývalých sovětských republik, kteří se tváří, že tohle je to pravé, jinak to dělat nebudou, a přitom předvádějí jen samá odporná klišé. Paradoxně se mi nejvíce líbil právě jeden elév. Mám velkou radost, když je vidím dnes. Prostě jim jen nikdo neříkal, co po nich chce. Za ten rok se na nich vystřídalo dost pedagogů – Václav Janeček, Kateřina Benešová, Igor Žukov, Adéla Pollertová, já, a v současné době hlavně Hana Turečková, která s nimi pracuje i jako repetitor. Jsou otevření všemu, co je co pro ně nové. A když jsem je viděla na poslední premiéře Ballet(ob)session, kde se projevili i jako choreografové, byla jsem téměř dojatá. Samozřejmě všechno není ještě ideální.V tom horším to je návštěvnost tanečních představení. Všichni mi říkají, že se to teď lepší. Já si ale dovolím, být opět neskromná: budu spokojená, až se mi diváci před divadlem poperou o lístky.
V čem jste ze svých původních představ musela slevit?
Slevovat musím nějakým způsobem pořád. Například kvůli financím. Bereme scény a kostýmy z fundusu a je tu spousta dalších věcí: kapacita souboru, ještě pořád jeho technická i výrazová vybavenost. Na druhou stranu určité omezení je vždy pro umělce výzvou. Nedávno jsem četla rozhovory se Stravinským. Dokud byl v Rusku, neměl velkou svobodu na tvoření, neměl finance ani dobré interprety. V Paříži měl náhle všechno. Rychle si uvědomil nebezpečí této svobody, a tak se omezoval velice vědomě. Řekl si například, že ve skladbě na to a to téma použije pouze tyto tóny. Jako kdyby si malíř řekl, že „Svítání“ vystihne pouze zelenou a černou. Takže bych to možná nenazvala slevování. Z toho, čeho chci dosáhnout, přece slevovat nemohu. Nazvala bych to nutností hrát pouze s kartami, které mám právě v ruce, hledáním jiných, možná lepších řešení, dělaní přednosti z nedostatků… Ale: takto to samozřejmě donekonečna dělat nechci a těším se, až mě potká „Situace Stravinskij“ -:).
Jaké jsou podle vás přednosti i zápory libereckého souboru, především při porovnání s ostatními oblastními soubory u nás?
Je to opravdu malý soubor. Myslím nejmenší v republice, takže veškerá porovnání pokulhávají. Celkem čtrnáct tanečníků. Nemáme šanci hrát si na nějaký sbor a soli. Dva stejně stavěné tanečníky by jste tu stěží našli. Takže tu jsou „pouze“ všechny přednosti komorního souboru. Dává mi to šanci udělat z každého osobnost, ovšem – jak jsem již naznačila – v rámci jednoho stylu.
Jaké je vůbec liberecké publikum, které na vás chodí?
Většinou konzervativní a starší, ale na Periferii začali chodit i mladí, kteří říkají , že je to „super muzikál“.Tomu se směji, ale jsem ráda, že tam jsou, a chci jich více. Ti starší a konzervativní chodí na debaty po premiéře. Minule jsme se tam hezky pohádali, kvůli původní hudbě pro Nikdy nekončící příběh. Prý : „Co je to za pazvuky od slečny skladatelky – samé denervující intervaly a chrochtání…Kde je mistr Smetana?“ Tak jsem jim připomněla, jak jim jejich mistra staromilci vůbec nepřijali, nadávali mu do wagneriánů, a volali po svém belcantu .Nakonec jsme se všichni smáli, a oni mi slíbili, že přijdou ještě jednou s otevřenější myslí.
Známá jste též ze svého působení – tanečního i choreografického – v plzeňském divadle, nejeden tanečník dodnes vzpomíná na vaši choreografii Maryši. Jak vy na své plzeňské angažmá vzpomínáte? A na co nejčastěji?
Velice ráda vzpomínám a jen v dobrém. Plzeňský balet měl a má dobré zázemí. Měla jsem tam své fanoušky, dostávala jsem tam krásné role, postavila tam svůj první „celovečerák“ – právě Maryšu, a to je jako první láska. Sama jsem nevěděla, co od sebe očekávat. – A ještě před tím: byli jsme o dost mladší, vydržela jsem celou noc tancovat v baru, pak jít rovnou – a s chutí! – na trénink a ještě s nadšením absolvovat celou dopolední zkoušku… Dnes bych umřela -:).
A na kterou ze svých tanečních rolí nejraději vzpomínáte? Odkudsi si pamatuju, že jste před pár lety měla jakýsi úraz – jak to vůbec vypadá s vaším dalším tancováním?
Těžko dělat nějaké preference. Na jevišti jsem si užívala něžnou a romantickou Dámu s kaméliemi, stejně tak jako brutální ztělesnění zla Lady Macbeth. Komickou Paminu jsem měla také ráda. No a teď se vyžívám v „zamindrákované“ Morgianě. Úraz jsem měla a myslím, že bych už pro ostatní choreografy nebyla stoprocentně technicky použitelná. Ale z jeviště ještě „slézt“ nehodlám. Dělám to, co mohu a také si stavím choreografie „na míru“. Založila jsem UMB (Ultra-minimal-ballet), což je nezávislé sdružení profesionálních tanečníků, založené na myšlence maximálně zapůsobit na diváka pomocí minimálních prostředků – minimální prostor, minimální počet tanečníků, minimal music, minimalistické pohyby… Kromě festivalů, vernisáží a jiných akcí, kde předvádíme kratší kusy, máme i celovečerní taneční horor Jessie a Morgiana s původní hudbou od Gabriely Vermelho, která s námi také vystupuje. Moc mě baví „lézt“ do prostorů, kde balet nikdo nečeká. Právě teď si zahrávám s myšlenkou založit ještě UMB5 pro „pře-přestárlé“ tanečníky – samozřejmě tak trochu recese…Víme co je NDT3.. (
poznámka redakce: již neexistující Nederlands Dans Theater III byl někdejším Kyliánovým souborem pro dříve narozené tanečníky
) Ale ne, ne, bude to velice seriozní…Tanečník, který má za sebou ten „background“, který zvládl nebo zvládá nejtěžší technické záležitosti, si může dovolit pouze přejít jeviště a – „je to tam“. Jenomže ten „background tam samozřejmě být musí, ale mnoho „umělců“ si to plete! Kandinskij si mohl dovolit udělat na plátně dvě čárky, protože zvládal figuru, krajinu, secesní ornament i šerosvit… Řekněte prosím dnešním „konceptuálním umělcům“, ať vám vystřihnou figuru!? Budou dělat, že tím pohrdají, ale přitom to prostě neumí… A v tanečním světě je to totéž… Fuj!
Několik svých choreografií jste vytvořila také pro operu. Které z nich si sama nejvíc vážíte?
Asi by to byla Liška Bystrouška, pak rocková opera Juno a Avos – tu hudbu mám moc ráda – a pak možná ta poslední, kterou jsem dělala již s libereckou operou a baletem – Rubinsteinův Démon.
Tvoříte své choreografie lehce? Jak dlouho vám námět a jeho celková kompozice uzrává v hlavě?
Mám takové tři fáze. Ať už u zpracování tématu, tak i u samotného stavění choreografie. V první fázi to všechno prostě na sebe nechávám působit a chci si všechny ty pocity zapamatovat. Ve fázi číslo dvě musím zpracovat všechny technické obtíže. A ve třetí obojí propojit, pak zapomenout a pouze prožívat tělem tanečníka a očima diváka… V choreografii to vypadá tak, že myslím na to, co chci říci. Pustím si hudbu, stoupnu před zrcadlo a začnu se pohybovat, jak je mi přirozené – což je většinou pro tanečníky vrchol nepřirozenosti. Pak se musí mé kombinace opravdu „nadřít“, až se to pro tanečníky stane jejich přirozeností a myslí pouze na to, co „říkají“. Takový pohyb je pak vědomý na úrovni technické i obsahové a je to cítit. Pro mě je také velice důležitá hudba. Tanečník s ní musí podle instrukcí choreografa pracovat. Dnes je možné všechno. Samozřejmě ji mohu použít jen jako pozadí – pak musí mít tanečník své vlastní, jasné těžké doby , impulzy, akceleraci… Mohu hudbu kopírovat – jak jednoduché a účinné! Civilní pohyby jakoby náhodou na první dobu, jít k hudbě v kontrapunktu, vytvořit druhý rytmus – to mě pak mají skladatelé za úplného diletanta a říkají:„Prosím tě, proč počítáš do dvou, když je to na tři ?!“ A já na to: “Nejsem tady od toho, abych vás vždycky jen kopírovala, jaké je to nádherné napětí, mezi rytmy, ostatně jako klasický krok bolera.“ Takže choreograf nebo tanečník, který nepracuje s hudbou, je pro mě mrtvý. Někdy je ale těžké poznat, čí je to vina.
Ještě k tomu, o čem jsme už mluvili: Není to pro choreografa přece jen výhoda pracovat na takzvané „volné noze“, tak jak jste to i vy před příchodem do Liberce zkusila? Myslím tím pestřejší život, poznávání nových lidí, víc impulsů pro sebe sama zvenčí?
Já jsem do této funkce nastupovala již s tím, že své ostatní aktivity omezím jen částečně. Myslím, že Liberec v ničem nešidím, zatím mám spolehlivé repetitory. Práce pouze s jedním souborem by byla uměleckou stagnací a i oni by mě za chvíli měli „plné zuby“. Právě přenáším Jessie a Morgianu do Ústí nad Labem, věnuji se již zmíněnému UMB a připravuji koncept Trubadúra pro open air na Maltě. Samozřejmě – musím si ještě nechat prostor pro sebevzdělávání a „lovení“ nějaké té inspirace. Nerada bych se ocitla ve stadiu, kdy si pletu umělecký rukopis s vykrádáním sebe sama. Je tolik inspiračních zdrojů, ke kterým jsem pouze přičichla. Ať už v pohybu samotném – jóga, bojová umění, folklor, společenské tance, taneční techniky ostatních choreografů, tak i v oblastech mimo obor – což je pro mě zásadnější: literatura, výtvarné umění…
Nejspíš hodně těžká otázka, ale prosím zkuste to: Jak na tom je podle vás v současné době český balet?
Současný český balet je na tom přesně tak, jak si zaslouží. Teď se budu opakovat a také nezastírám, že to trochu přeženu. V Praze běží v současné době tři Labutí jezera, na třech různých scénách, ve třech různých produkcích a všechny se uživí. O jejich kvalitě se zmiňovat nebudu. Labutí jezero je prostě největší „komerce“ v oblasti baletu. Nasadíte Labutí jezero a nemůžete prodělat. Každý snob ho chce vidět a pak tleská a tleská… – aniž by hodnotil, srovnával… aniž by měl „šajnu“. Pak tu máme další extrém – takzvaní. „nezávislí“, kteří jsou velmi závislí na menším či větším grantu. V Praze bych jich odhadovala tak na počet dvou stovek. Navštěvují si svá představení vzájemně. No a když připočítáte kamarády a rodiče… Hulahop! Máte plné hlediště – a úspěch! Na „civila“ tam samozřejmě málokdy narazíte, což mě leckdy mrzí, protože tu jsou i kvalitní představení. Ovšem častěji – jak já s oblibou říkám – tam sebou lidé házejí tři hodiny po podlaze a předstírají nějaké abstraktní emoce. Řeší feminismus, pesimismus, marxismus i leninismus… Prostě to můžete navléknout na cokoliv. Sama tomu nerozumím. Na vlastním těle to poznávám asi takto: Každý rok jezdím do Japonska s koncertním programem. Vyjdu na jeviště s briliantovou korunkou na hlavě, saténové špičky na nohou a náhle mi tleskají tři tisícovky Japonců. Aniž bych cokoliv předvedla! V tu chvíli si říkám: Panebože! Raději bych hrála v plesnivém sklepě pro pět „zasvěcenců“. – O měsíc později mám před představením Jessie a Morgiany v Malostranské besedě a modlím se, aby přišlo alespoň pár diváků „z ulice“. Co to všechno znamená? Že na balet chodí pouze snobové anebo uzavřená kultovní společnost okolo tance? Proboha ne – jsou tu výjimky: hodně souborů má své fanoušky a kritiky, diváky co mají přehled. Ale proč to jsou výjimky a proč jich je ve srovnání s ostatními obory tak málo? Čí je to chyba? – Tak za prvé je to chyba nás lidí „od baletu“. Chyba, že z baletu děláme buď muzeum anebo „děsně intelektuálně filozofickou“ záležitost. Za druhé chyba diváka, že si nevybírá, nehledá, nesrovnává, nepíská a nekřičí „bravo“. Spolkne to a příště nepřijde. Myslím , že řešení je ve „vyprávění“. Srozumitelném vyprávění, ne však v banální, triviální a polopatické formě. Třeba i abstraktně, nemusí to být zrovna příběhy. Mohou to být i odvyprávěné myšlenky, emoce… Ale divákovi je třeba dát pocit, že tomu rozumí, a taky mu nechat prostor na jeho otázky, jeho fantazii… A to přece beze slov tak dobře jde. A někdy je to velká síla – spojení hudby, gesta… Existují taková představení. Je třeba je najít. Balet není mrtvý. Pohybem, můžete říci téměř cokoli. Jen lhát se dá hůře beze slov.
Závěrem budu hodně upřímný: Mám z vás tak trochu pocit workoholika. Krom toho divadelního, žijete také aspoň občas „normálním“ životem?
Také budu upřímná: Asi máte pravdu, ale to se teď nejspíše změní. Právě se nacházím v osmém měsíci těhotenství a nevím, co to se mnou udělá. Třeba budu chtít být deset let ženou v domácnosti…-:) Nicméně zatím to tak nevidím. Nechci nechat v Liberci rozjetý vlak, na jaře by měl být Trubadúr a s režisérem Martinem Otavou Jenůfa pro Slovenské národní divadlo.Takže to spíš vypadá – budeme- li všichni zdrávi, že to bude chlapec divadelník – cestovatel. Ovšem letos na dovolenou jsem si nevzala žádné scénáře, odbornou literaturu. Pouze Staré řecké báje a pověsti, abych si to šeptala do břicha… No a po přečtení Psyché a Erose – vidím to jako bizarní pseudobarokní taneční divadlo! -:)
Děkuji za rozhovor a přeju vše dobré nejen v tanečním, ale i ryze soukromém životě!
Diskuze je uzavřena.