Autor: David Kresta, Za Oponou 9 – 2020
Vášeň, neopětovaná láska, zrada a msta se mísí v příběhu o jedné veselce, která skončila nelítostným honem na člověka. Krvavá svatba španělského dramatika a básníka Federica Garcíi Lorcy se po osmi letech vrací na jeviště Moravského divadla, tentokrát ovšem nikoliv v činoherním provedení, ale jako surrealistické taneční divadlo. Inscenace v choreografii a režii Aleny Peškové a s hudbou Gabriely Vermelho se prvního uvedení v Olomouci dočká v pondělí 7. září v 19 hodin. Krvavou svatbu již Alena Pešková s úspěchem inscenovala v roce 2013 se souborem baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Umělecký šéf baletu Moravského divadla Michal Štípa ji přizval ke spolupráci s olomouckým souborem. „Práci Aleny Peškové sleduji mnoho let a jsem velice rád, že přijala nabídku na zpracování tohoto dramatického příběhu. Každé její zpracování je vždy velmi zajímavé díky nápadité choreografii, modernímu pohybovému slovníku a hudbě,“ uvedl Štípa.
Jaké pro vás je, vrátit se k tomuto titulu po sedmi letech od premiéry v Plzni? Vnímáte to tak, že v Olomouci navazujete a rozvíjíte, nebo je to pro vás nový start takříkajíc od nuly?
Je to, jako bych měla vysekat sochu, kterou jsem již jednou vysekla. Vím přesně, jak ta socha má vypadat. Něco bych třeba i ráda udělala lépe. Taky mám pocit, že už vím jak na to a tak to půjde lehce, ale… Tenhle kus mramoru má trochu jiné vlastnosti. Musím a chci se jimi nechat ovlivnit. Obsah bude stejný, forma se nejspíš částečně promění. Ten mramor je zdejší soubor baletu – tanečníci. Nejsem typ choreografa, který bazíruje na každém úhlu malíčku. Pravdivá emoce je pro mě cennější. A ta se projeví na každém těle trochu jinak. Tanečníci jsou tu pracovití a empatičtí, a to mě baví. Také je to jako hovořit sama se sebou o sedm let mladší. Někdy si říkám: „Jak to ta holka myslela? Aha, tohle je dobrý, tohle příliš naivní, tohle odvážný…Je to věčná otázka, jestli nám zkušenosti pomáhají nebo nás zatěžují. Nejspíš se s nimi musí umět pracovat.
Jak se zrodila myšlenka přenést toto slavné „básnické“ drama do taneční podoby? Hrála nějakou roli i slavná Saurova filmová verze?
Saurova verze tu myslím ani moc nefigurovala. Alespoň ne vědomě. Spíše to byl samotný Lorkův text. Byl a je. Přestože jsem ho četla mnohokrát, tak ještě dnes, když ho cituji tanečníkům na sále, se neubráním emocím, dojetí. Je to text geniální ve smyslu, jak toto slovo chápu já. Geniální dílo totiž – dle mého názoru- nemohou příliš poničit různé interpretace, překlady, přebásnění. Stejně jako Bachovy skladby, byť by byly hrány dětskou nezkušenou rukou nebo nejlepším virtuózem, stále cítíte tu hlubokou opravdovost. Tím zdaleka nechci říci, že se nemusíme snažit přiblížit této genialitě – naopak. Jinak to ani nejde. Těla tanečníků obdařená dokonalou technikou nestačí. Tělo se musí stát slovem, básní, emocí. A to je na tom velmi vzrušující. Na baletním sále se text ozývá v češtině, angličtině, španělštině, italštině… Ne všem z těchto jazyků dokonale rozumím, ale když si ho tanečníci mezi sebou šeptají, cítím, že jsme spolu.
Do jaké míry jste se snažili být historicky a „místopisně“ věrní, odráží se Španělsko ve vizuální a hudební stránce?
Víte, já jsem naše zpracování nazvala surrealistické taneční divadlo. A to nejen z toho důvodu, že Lorca měl s tímto uměleckým směrem co do činění. Inscenace je od začátku zcizena postavou Vypravěče, která bude na naší premiéře interpretována přímo skladatelkou Gabrielou Vermelho. A dále je to tak, jako byste veškeré předepsané reálie smočili v individuálním – v tomto případě mém – podvědomí a to nechali pracovat. Kostýmy, scéna i svícení hovoří spíše o charakterech postav a atmosféře prostředí než o Španělsku těch a těch let. Pokud budete sledovat výstup se zapateem, což jsou španělské taneční dupy, pak vězte, že je to právě to, co na mě podvědomí vyhodilo ovlivněno všemi lekcemi tohoto tance, které jsem kdy absolvovala. Myslím, že v případě hudby od Gabriely to fungovalo úplně stejně. Autorem scény je můj bratr, se kterým dlouhodobě spolupracuji a který tenkrát přišel s návrhem, se kterým jsem se musela delší dobu vyrovnávat. A pak jsem zjistila, že je to přesně ono. Jedna perspektivně ubíhající místnost, která nám vlastně na scéně dost překáží a tak se stává symbolem omezení, které každý zúčastněný musí pociťovat a pracovat s ním. Zároveň je to prostor, odkud se vynořují vzpomínky, mizí tam sny, stává se z něj útulná místnost, vězení, vůz…
Měla jste už od začátku vizi, že Garbriela Vermelho bude nejen skladatelkou, ale současně i interpretkou či komentátorkou na jevišti? Nebo to vyplynulo postupně během příprav?
Ze zmíněných důvodů to bylo jasné hned od počátku.
Co je pro vás ústředním tématem Krvavé svatby, oním nosným sdělením? Je to touha po svobodě, zakázaná láska, obraz společnosti, které vášeň a pomsta zaslepila rozum?
Tohle všechno dohromady. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mě lákají témata, jako jsou pravidla společnosti versus touhy a potřeby jedince. Ačkoliv paradoxně si myslím, že naše doba trpí spíše opačným problémem, než doba řekněme před sto lety. Dnes děláme vše pro svobodu a rozvíjení osobnosti jedince často na úkor všeobecného řádu. Oba extrémy jsou samozřejmě špatně. Na jevišti se nám také často objevuje nápis Culpa – vina. Kdo tu může koho kamenovat? Navíc je tu opět smrt a láska- jak řekl slavný francouzský choreograf Roland Petit – jediná dvě témata, která stojí v baletu za zpracování.“
Diskuze je uzavřena.