Baletní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni jej uvede na jevišti zdejšího Komorního divadla. Ač hra vznikla v roce 1891 a již dávno patří ke klasice, inspirovala mladé tvůrce, kteří sotva překročili třicítku. Hudbu zkomponoval jako svůj celovečerní debut Petr Wajsar, libreto a choreografii vytvořila Alena Pešková, která zároveň inscenaci připravuje i jako režisérka. Na plzeňské scéně se už představila mimo jiné baletem Zahrada a předtím mnohokrát jako vynikající tanečnice.
V Plzni jste tančila krásné a velké role. Kterou nejraději?
Mezi moje nejoblíbenější plzeňské role jistě patří Marguerita v Dámě s kaméliemi, Pamina z Kouzelné flétny a Lady Macbeth v Macbethovi. Nyní se pravidelně do Divadla J. K. Tyla vracíte jako choreografka.
Máte pocit návratů nebo spíš toho, že jste nikdy neodešla?
Z Plzně jsem samozřejmě vlastně vůbec neodešla. Pokud si dobře pamatuji, tak nebyla žádná sezona, ve které bych se zde neobjevila – ať už jako choreograf nebo jako tanečník. Balet tu má dobré zázemí a soubor je více než dobrý. Jste stále v ideálním věku tanečnice.
Neuvažujete o tom vstoupit opět na jeviště?
Nevím, jsem–li v ideálním věku tanečnice, ale pokud vezmete jako normu plzeňskou baletní star pana Jiřího Žaluda, tak se zatím jen rozkoukávám… Ale vážně: v létě jsem měla nějaké zdravotní potíže a zařekla jsem se, že do baleriny už nevlezu – to znamená klasický repertoár v žádném případě. Pokud bych ještě měla spolupracovat s nějakým choreografem, tak musí být srozuměn s tím, co mu mohu nabídnout a co už ne.
Znamená to, že dnes nevystupujete?
Je pravda, že tancovat se mi stále chce a cítím se plná energie, ráda bych si ještě zatancovala ve svých choreografiích, což občas dělám v menších kusech, například na vernisážích či festivalech. V Praze jsme s bývalými plzeňskými tanečníky Zuzanou Šimákovou a Oleksandrem Kysilem založili skupinu Ultra– minimal– ballet, což je experiment a úsměvný pokus o to dokázat, jak se dá balet dělat s minimem prostředků a na minimálním prostoru. První večer jsme zahájili právě s hudbou Petra Wajsara a dále budeme mít možnost představení ve znovuotevřené Malostranské besedě.
Kde jste vlastně tančila po odchodu z plzeňského baletu?
S mým přítelem, také bývalým plzeňským tanečníkem Davidem Dvořákem, jsme hodně cestovali, převážně s představením pánů Bednárika a Vaculíka Kouzelná flétna. Já jsem posléze započala spolupráci se Státní operou v Praze a každoročně v lednu jezdím do Japonska na novoroční koncerty s vídeňským orchestrem.
V Divadle J. K. Tyla jste nastudovala poetický a úsměvný balet podle Jiřího Trnky Zahrada, nyní chystáte taneční Maryšu. Zajímají vás výhradně nové projekty, kterým můžete vtisknout vůbec první scénickou podobu?
Nemohu říci, že výhradně, ale rozhodně mě to láká více a cítím se svobodněji. Hudbu pro Zahradu vytvořil soudobý český skladatel Zbyněk Matějů, pro Maryšu další současný autor Petr Wajsar.
Kde jste se setkali a kdy jste se rozhodla spolupracovat právě s ním?
S Petrem jsem se poprvé viděla v Blues sklepu, což je hudební klub, který vede můj přítel. Tam jsem i poprvé slyšela Petrovu hudbu. Hned se mi líbila, a tak jsem se začala více zajímat… A když přišlo na to, kdo by měl psát hudbu k Maryše, hned mě napadl on. Jenomže moc jsme se neznali jako lidi, nevěděla jsem, zda si budeme rozumět, byl to risk – a do premiéry stále je. Doufejme, že to vyjde..
Nenapadlo vás Maryšu připravit na hudbu E. F. Buriana, který složil stejnojmennou operu?
Napadlo, ale hodně rychle jsem ten nápad pohřbila. K tanečnímu ztvárnění Maryši bylo potřeba napsat libreto tak, aby vše bylo srozumitelné bez pomoci slov. Tím pádem se ocitáme v situacích, které v dramatu ani v opeře neexistují. A to by znamenalo používat hudbu, která byla původně psána s úplně jinou myšlenkou. Neříkám, že by to nutně nefungovalo, ale já chtěla od začátku těsné semknutí myšlenky, pohybu a hudby, a proto jsem preferovala hudbu původní.
Jaká je hudba Petra Wajsara?
Petrova hudba pro Maryšu je lehce uchopitelná a čitelná – každý si může z Maryši něco zazpívat, avšak není ani zdaleka – s prominutím– stupidní a prvoplánová.
Proč jste si pro svou novou inscenaci vybrala námět z české klasiky a nikoli třeba aktuální společenské téma?
Není to nic programového. Toto téma mě prostě již delší dobu zajímá a Mrštíkových hra mně přijde téměř geniální. Pokud mě stejně silně osloví něco aktuálního, nebudu se bránit.
Z výčtu osob se zdá, že všechny významnější postavy z dramatu bratří Mrštíků ve vašem baletu zůstávají. Liší se váš příběh od předlohy?
Libreto jsem psala tak, aby nám bylo rozumět bez pomoci slov a přitom jsme nebyli zbytečně popisní či nezapadli do zbytečné posunčiny. Takže některé zápletky, a dokonce i postavy, jsem vypustila a naopak zvizualizovala to, co si můžeme domýšlet z fabule dramatu. Příběh se od předlohy neliší, pouze není přísně zakotven v určitý čas či prostor.
Maryšu prezentujete jako taneční divadlo. Jak byste charakterizovala svou choreografii?
To je těžké popsat. Hlavní je pro mě vědět, co chci sdělit, a pak se začnu hýbat tak, jak je mi přirozené, což je možná pro některé tanečníky vrchol nepřirozenosti a musejí se to prostě nadřít. Ale když se jim to podaří a stane se to i jejich přirozeností, není možné to neocenit, stává se to vědomým pohybem, o kterém bylo přemýšleno co do obsahu i formy.
Čím – podle vašeho přání – by měla baletní Maryša především zapůsobit?
Mám strašně neskromné přání. Chtěla bych, aby diváci pro Maryšu plakali, ale nejen pro Maryšu, ale pro všechny postavy hry, protože v této hře není ani jedné opravdu negativní postavy. Všichni chtějí jenom její dobro. Otec i matka musejí být přísní, vždyť ona zatím nechápe, jak jí bude dobře… Vávra se opravdu snaží být dobrým manželem a Francek dokazuje, že sliby myslel vážně. Tak co se vlastně stalo?! Proč se musí vraždit? A proč si my dovolujeme Maryšu vyprávět beze slov, když je tu geniální drama? Protože si myslím, že dnes je slovo poněkud devalvované, ale ty „němé“ momenty si zapamatuje každý. Jsou totiž většinou pravdivé. Beze slov se dá lhát daleko hůř…
Jste autorkou libreta, choreografkou i režisérkou. Přesto na přípravě spolupracujete ještě s ředitelem Divadla J. K. Tyla Janem Burianem, který je zkušeným činoherním režisérem. V čem vám pomohl?
Panu řediteli jsem předložila libreto, které jsem podle jeho připomínek doupravila. Například jsem po jeho radě zdůraznila význam společnosti, chóru, jako něčeho, kam jsme zařazeni, co nás omezuje, ale zároveň poskytuje pocit bezpečí. To je pro Maryšu opravdu důležité. Konzultovali jsme spolu samozřejmě i výběr autora hudby, scénu i kostýmy.
Už víte, co chcete připravit nebo tančit po Maryše?
Na podzim tohoto roku by mělo mít premiéru moje další taneční divadlo, a to v Ústí nad Labem. Jeho titul zní Café Aussig a bude to představení vystavěné volně podle námětu divadelní hry Jean-Clauda Penchenata „Le Bal“ – u nás je známější její filmová verze režiséra Ettora Scoly „Tančírna“. Děj se bude odehrávat v imaginární ústecké kavárně a během představení uplyne celé jedno století. Představení bude věnováno výročí založení ústeckého divadla. Takže hned po Maryše se pouštím do zvukového scénáře..
Každý s takovým pracovním nasazením, jakým teď žijete vy, potřebuje podporu blízkých. Kdo tvoří vaše zázemí?
Je to samozřejmě především můj přítel, se kterým jsem už – ježišikriste, letos to bude osmnáct let! Jsme spolu vlastně už od dětství… Tím, že je také z oboru, mi může pomoci i s mou prací a já ho tak občas „zneužívám“. A rovněž mí rodiče vždy podporovali jakékoliv mé nápady a nikdy neřekli: „..to ti nepůjde, o to se ani nesnaž.“ To dnes velice oceňuji. A můj bratr je sochař, výtvarník a hudebník, se kterým si mám vždycky co říci. Těch lidí je ale jistě víc…
Diskuze je uzavřena.