Text: Ludmila PetříkováFoto: archiv divadla F. X. Šaldy
Tanečnici a choreografku Alenu Peškovou mohli milovníci baletního umění obdivovat například v rolích Paminy z Kouzelné
fl étny, nebo jako krutou Lady Macbeth či romantickou a něžnou Margueritu v baletu Dáma s kaméliemi. Tato role
ji v roce 2003 vynesla do širší nominace na cenu Thálie. Od září loňského roku plní poslání choreografky a šéfky baletu
Divadla F. X. Šaldy v Liberci.
V kolika letech jste začínala s baletem?
Já jsem s baletem začala velice pozdě. Přibližně o deset letpozději než moje spolužačky z konzervatoře, které povětšinouzačínaly ve čtyřech letech, v přípravce Národního divadla.Je pravda, že je to pak o to dříve omrzelo. Ve třináctiletech jsem shlédla slavný Flashdance a bylo mi jasné, žebudu nejprve svářečkou a pak baletkou /od svářečky jsemale časem upustila/. Jenomže, když v okresním dělnickémměstě na východě Čech, v době komunismu prohlásíte, žechcete být baletkou, zní to ještě o něco hloupěji, než kdybysteřekla, že budete kosmonautem. Moji rodiče naštěstízcela nezapadali do koloritu doby a místa, a tak souhlasili.A možná jen proto, aby se zbavili mé hysterie, vzali mě doPrahy na taneční konzervatoř, ať odborníci posoudí, že užje na balet opravdu pozdě…anebo…, že to příští rok mámzkusit znovu. Už si mě tam nechali.
Během vaší taneční kariéry jste ztvárnila řadu postav. Která z nich nejvíce odpovídala vašemu naturelu?
Vlastně nevím, co je můj naturel. To asi musí posoudit jiní.Na jevišti jsem si užívala něžnou a romantickou Dámu s kaméliemi,stejně jako brutální ztělesnění zla, Lady Macbeth.Komickou Paminu jsem měla také ráda. No a teď se vyžívámv „zamindrákované“ Morgianě. A kdo jsem já? O divadle byloz metafyzického hlediska napsáno mnoho, takže se třeba brzy najdu, anebo skončím na psychiatrii…
Kromě tance se věnujete choreografi i, režii a scenáristice. Co vás přivedlo k těmto profesím?
Asi touha vyjadřovat se beze slov. Nonverbální komunikaceje to, co mě láká. Všichni mi od malička říkali, že kdyžchci, je na mně vidět, co si myslím, aniž bych promluvila.Všimněte si, stačí mírný sklon hlavy, jedno obočí nahoře,podchycené lokty, jedna noha nakročená a je vám jasné, žedostanete do huby. A vůbec, dnes se strašně mluví, nikdoneposlouchá, slovo devalvuje. Také ho ve svých inscenacíchužívám, ale spíše jako symbolu. Měli bychom mluvit jenv básních, abychom si uvědomovali formu i obsah. Gestoje dnes výřečnější. Politici to vědí a využívají i zneužívajítoho. Běžte se podívat na kvalitní taneční divadlo, uvidíte,jak jsou tanečníci sdílní beze slov.
Jaký je v dnešní konzumní a uspěchané době zájem o balet a taneční představení?
Trochu to teď přeženu. V Praze běží v současné době třiLabutí jezera, na třech různých scénách, ve třech různýchprodukcích a všechny se uživí. O jejich kvalitě se zmiňovatnebudu. Labutí jezero je prostě největší „komerce“ v oblastibaletu. Nasadíte Labutí jezero a nemůžete prodělat. Každýsnob ho chce vidět, a pak tleská a tleská, aniž by hodnotil,srovnával, aniž by měl „šajn“. Pak tu máme další extrémtzv. „nezávislí“, kteří jsou závislí na menším či větším grantu.Odhadovala bych je tak na 200 v Praze. Navštěvují sisvá představení vzájemně. No, a když připočítáte kamarádya rodiče…hulahop! Máte plné hlediště – úspěch!.Na „civila“tam samozřejmě málokdy narazíte, což mě leckdy mrzí,protože tu jsou i kvalitní představení. Ovšem častěji – jak jás oblibou říkám – tam sebou lidé házejí tři hodiny po podlaze,předstíraje nějaké abstraktní emoce. Řeší feminismus,pesimismus, marxismus i leninismus. Prostě to můžete navléknoutna cokoliv. Sama tomu nerozumím.Na vlastním těle to poznávám asi takto. Každý rok jezdímdo Japonska s koncertním programem. Vyjdu na jevištěs briliantovou korunkou na hlavě, saténové špičky na nohou,a náhle mi tleská 3000 Japonců, a niž bych cokolivpředvedla! V tu chvíli si říkám:“ Panebože! Radši bychhrála v plesnivém sklepě pro pět „zasvěcenců“. O měsícpozději mám před představením Jessie a Morgiany v Malostranskébesedě a modlím se, aby přišlo alespoň pár diváků“z ulice“. Co to znamená? Že na balet chodí pouze snobové, anebo uzavřená kultovní společnost okolo tance? Proboha ne! Jsou tu výjimky, ale proč to jsou výjimky, čí je to chyba? Tak za prvé nás lidí „od baletu“, že z něho děláme buď muzeum anebo „děsně intelektuálně fi lozofi ckou“záležitost. Za druhé diváka, že si nevybírá, nehledá,nesrovnává, nepíská a nekřičí „bravo“. Spolkne to a příštěnepřijde.Myslím, že řešení je ve „vyprávění“. Srozumitelném vyprávění,ne však v banální, triviální a polopatické formě. Třebai abstraktně, a nemusí to být zrovna příběhy, mohou to býti odvyprávěné myšlenky, emoce…ale dát divákovi pocit, žetomu rozumí, a přesto mu nechat prostor na otázky, jeho fantazii. A to přeci beze slov tak dobře jde. A někdy je to velkásíla – spojení hudby, gesta. Existují taková představení. Jetřeba je najít. Balet není mrtvý. Opakuji, můžete říci téměř cokoli. Jen lhát se dá hůře beze slov.
Od nové divadelní sezony působíte jako šéfka a choreografka baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co se souborem připravujete?
Někdy mě trochu rozčiluje to organizování, ale to je vykoupeno.Mohu si dělat svou dramaturgii. A pak je tu dlouhodobějšípráce s jedním souborem, s konkrétními lidmi. Jakuž jsem někde řekla, dobrá technika má být samozřejmostí,ale styl je nadstavba, o kterou jde, alespoň mně ano, jakotvůrci i jako divákovi. A choreograf prostě potřebuje delšídobu, než přenese na soubor to, co potřebuje ze svého stylu.Možná to vidím moc růžově, ale mám pocit, že to začínáfungovat, že na sebe slyšíme, že se poznáváme, otevírámese věcem, které jsme před tím nedělali. Chci vidět na jevištiosobnosti a oni se jimi stávají. Někdy mě to dojme. Nejdetu samozřejmě jen o „můj styl“, který si tvrdě prosazujiv Periferii. Je tu také Charlotta, krásná neo-klasika od JiříhoHoráka, tam je ten styl úplně někde jinde. Jiná jevištníchůze, postavení těla, jiné herectví. To je třeba rozlišovat.Repertoár chci, aby zůstal vyrovnaný.
Diskuze je uzavřena.