Plzeňská divadelní revue – 02/2005 – Eva Ichová
Postavu Lady Macbeth v nové baletní inscenaci ztvárnila vedle Ivony Jeličové také hostující Alena Pešková. Přestože po čtyřech letech angažmá v DJKT se v r.1999 rozhodla pro svobodné povolání, plzeňskému divadlu zůstala věrná jako stálý host. Její Dáma s kaméliemi je dosud v čerstvé paměti diváků, na plzeňské scéně se začala prosazovat i jako choreografka.
Setkala jste se již dříve s některým z dramatických zpracování Macbethova příběhu?
Viděla jsem poslední premiéru Shakespearovy hry na Vinohradech, asi před rokem také představení v DISKu pro DAMU od pana Rösnera, a operní inscenacirežiséra Vladimíra Morávka v Národním divadle. Samozřejmě jsem ho předtím několikrát četla.
V které podobě vás Macbeth silněji oslovil, operní nebo činoherní?
Činohra se mě dotkla daleko víc, na Vinohradech sugestivními hereckými výkony Vilmy Cibulkové a Jiřího Dvořáka, v DISKu se mi víc líbila režie a pohybová spolupráce od mé profesorky Marcely Benoniové. Shakespearův text ani po staletích neztrácí na síle, nejčerstvěji v hlavě mam překlad O.F.Bablera použitý na Vinohradech. Říkala jsem si, že jestli se nám to podaří adekvátně převyprávět v tanečním jazyce, bude to úspěch.
Duševně jste na Lady Macbeth tedy připravená, i když fyzicky se zdáte příliš jemná a křehká pro tento úkol. Lady Macbeth je zosobněné zlo – je možné si takovou postavu zamilovat?
Určitě, nejde přece jen o to, že Lady Macbeth je nebo není zlá, v podstatě ty temné stránky jsou v každém z nás. To samozřejmě neznamená, že musíme konat, zlo, abychom věděli, co chceme dělat a čemu chceme sloužit. Ale myslím si, že je to v každém z nás a dá se to otevřít různými způsoby, např. i výchovou. Když vyrůstáte ve společnosti, kde vám od začátku všichni říkají, že pokud nebudete ubližovat ostatním, ublíží oni vám, tak to za chvíli berete jako pravidlo, se kterým je třeba žít. A když si tu deformaci včas neuvědomíte, budete i vy tomu špatnému napomáhat.
Takže se ji snažíte porozumět –
Jistě, to ale neznamená, že tady po nocích chodím vraždit a přepadávat lidi.Dokonce ani neintrikuji. To nedělám, ale myslím, že každý člověk je v jádru schopný zlého skutku, i když je mu zatěžko si to vůbec připustit. Na divadle je strašně důležitá schopnost empatie, vcítění a ponoru i do těch temných zákoutí lidské duše. Skrze ně pak jsme schopní pochopit i pohnutky postavy, která je našemu naturelu hodně vzdálená.
Nepronásleduje vás v tomto období intenzivní práce na roli i v soukromí?
Samozřejmě mám toho pořád plnou hlavu, ale myslím si, že opravdu ani teď lidem neubližuju.
Co bylo při studiu role pro vás nejtěžší?
To se zatím nedá říct, protože zkoušky na jevišti, v kostýmech a s rekvizitami jsou teprve před námi. Máme tam hodně výstupů s nožem a s provazem, člověk se musí soustředit, aby se do něho sám nezamotal. Pak je tam přenášení trůnů různých velikostí, ty velké jsou dost těžké, takže točit s ním v ruce a předstírat, že neváží víc než peříčko, nebude asi jednoduché.
Přineslo vám období zkoušek také nějaký hezký zážitek?
Určitě, já mám vždycky ráda, když se něco tvoří, když nejde o choreografie přenášené odjinud. Je hezké být u zrodu něčeho nového, a je dobře, že skoro všichni, kdo jsme se při té práci sešli, jsme už prošli rukama pana Vaculíka, takže v tomto smyslu si snad rozumíme.
Čím bude podle vás nový balet přitažlivý pro diváky?
Už jeho námět je dost silný sám o sobě, v představení nejsou hluchá místa. Zdá se mi, že pohybové ztvárnění expresivních scén může téma násilí postihnout zase v jiné rovině, kam slova nemůžou. Když se tohle podaří, je to velmi účinné, spojení gesta s hudbou vyniká bezprostřední působivostí.
Jaké místo Lady Macbeth zaujímá mezi vašimi ostatními rolemi ?
Je to něco úplně jiného. Každý se stejně jako vy pozastavuje nad tím, že působím příliš něžně, než abych mohla zpodobnit takové monstrum. Ale mě se to líbí, ne proto, že to je „protiúkol“, ale že to je něco, o čem můžu víc přemýšlet, všechno není úplně v mé přirozenosti. Jak jsem už řekla, musím to v sobě najít – vlastně to tam je, ale není to otevřené.
S tématem násilí jste se musela vypořádat už jako choreografka Mechanického pomeranče.
Násilí od soudobé společnosti prostě oddělit nejde, je to součást našeho světa. Stavěla jste choreografie pro opery dost různorodé, jako Ariadna na Naxu, Lucerna nebo Liška Bystrouška, spolupracovala jste na rockové opeře Juno a Avos – to svědčí o širokém rejstříku. Všechno to byla hudba, která se mi líbí, která se mě nějakým způsobem dotýká. K čemu nemám vztah, to jsou klasické operety. Nemám ráda předvádění, a už vůbec ne samotnou techniku stavěnou na odiv, ale bez obsahu. Nerada se na to koukám a nerada to dělám – variace, jejichž jediným smyslem je předvést rozsah nebo ohromujících tisíc piruet a podobné záležitosti.Technika má prostě jen sloužit.
Stíháte při současném vytížení v Plzni působit i jinde?
Celý leden jsem trávila pracovně v Japonsku, s vídeňským orchestrem jsme tam vystupovali v rámci jejich koncertu. Se mnou tam byl i Roman Šolc, který tady působil jako sólista a teď se vedle tance věnuje ještě tvorbě kostýmů pro balet, spolupracoval i na novém muzikálu Tři mušketýři.
Nemáte pocit, že vám při takovém výsadním zaměření na tanec něco v životě uniká?
Vůbec ne, myslím, že ve všech rovinách se dá najít úplně všechno. A navíc všechno, co se odehrává okolo divadla, mě nesmírně baví. Já například už deset let nemám televizi, to je přístroj, který mě vůbec nezajímá a dokonce ho pokládám za nebezpečný. Nemám dojem, že o něco přicházím. Baví mě dokonce i každodenní klasický trénink,je to určitá konstanta v tom dni.Ale přizná se , že poslední dobou raději trénuji sama, lépe se soustředím na to co zrovna potřebuji. Na kolektivním tréninku si nemohu dovolit dělat víc battements tendus , i když cítím, že dnes je to nutné.Na druhou stranu je třeba vyslechnout připomínky, ale já si je stejně musím zpracovat sama. Různé věci se mění a jsou různé nepořádky v životě, ale když si trénuju, vím, že sama sebe mám absolutně pod kontrolou, vím, jak mi tělo odpoví . Je to pro mě taková očista, svého druhu meditace. Obávám se, že už jsem na tom závislá a budu muset trénovat až do smrti.
Diskuze je uzavřena.