Autor: Monika Štúrová, Taneční Aktuality – Speciální vydání 2019
V dubnu 2019 překvapila veřejnost Alena Pešková nečekanou zprávou o svém konci působení na postu šéfky baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V libereckém souboru jako choreografka také připravovala každý rok jednu úspěšnou premiéru, jmenujme z její tvorby například díla Periferie (2010), Louskáček (2012), Gustav Klimt (2013), Gazdina roba (2015) či letošní Bouři podle A. N. Ostrovského. Kromě Bouře se v letošní sezoně dočkala zinscenování také Vánoční koleda v choreografii a režii Richarda Ševčíka.
Nelitujete s odstupem svého rozhodnutí odejít z libereckého souboru?
Ne, myslím, že pro mě jako umělce a člověka i pro soubor byl ten nejvyšší čas.
V rozhovoru pro Taneční aktuality bezprostředně po své demisi jste mluvila o třech posledních kapkách (nemožnost sólových smluv, spolupráce s operou, zrušení třetích premiér) – změnilo se od té doby něco?
V tom jednom bodu to bylo přeřazení některých tanečníků do 12. platové třídy, tam si myslím, že se poštěstilo. Nejsem si zcela jistá, jestli jsem dobře informovaná, ale myslím si, že paní ředitelka hovořila se zástupci Tanečního sdružení ČR a tuším, že dospěla k tomu, že je třeba tyto tanečníky do 12. platové třídy zařadit, z čehož mám obrovskou radost. Aspoň kdyby nic jiného, tak tohle stojí za to. Co se týká třetích premiér, které se měly zrušit, plus minus na tři roky jsou zachráněné.
Dokážete nějak pojmout, co vám roky strávené v Liberci přinesly? Co vás to naučilo?
Některé věci se ze začátku jevily velmi pozitivně, ale ve výsledku, pokud máte něčeho příliš moc, je to špatně. V době, když jsem nastupovala, jsem netoužila vést nějaký soubor, nicméně to přišlo ve chvíli, kdy jsem měla potřebu tanečníkům předávat dlouhodoběji svůj styl, takže mi to připadalo jako skvělá výzva. Tudíž jako první pozitivum jsem pociťovala například to, že mi nikdo moc nemluví do dramaturgie. To je sen choreografa, umělce … Ale má to svá úskalí. Úplná svoboda není po umělecké stránce vždycky výhra, myslím si, že divadlo, i regionální, když je tří souborové, by mělo mít svého vrchního dramaturga. Mít nějakou svou tvář, svou originalitu. Myslím, že by vůbec nevadilo, kdyby každé regionální divadlo bylo trochu jiné, specifické. Specifičnost Liberce je v tom, že je tak malý, že pracuje v jednom obsazení, s tím vším, co to obnáší – to negativní i pozitivní. Bojíte se, aby někdo neonemocněl, nemáte možnost konkurence mezi lidmi. Jsou typy tanečníků, kteří rozkvetou sami o sobě z toho pocitu, že jsou jedineční a nikdy by to nedokázali, kdyby za nimi stála konkurence. Na druhou stranu pak jsou ty druhé typy tanečníků, kteří když nemají konkurenci tak se s nimi velmi špatně pracuje, necítí zodpovědnost, mají pocit, že stejně je nikdo nevymění… Každopádně tanečníci v jednom obsazení mají jednu velkou výhodu, když si jenom představíte ten generálkový týden, pokud jsou tři obsazení, tak se tanečník sotva dostane na jeviště, sotva si sáhne na partnerku, rekvizitu, jednou je v kostýmu a jde. Prožitek je potom jiný.
V čem jsou podle vás silné stránky libereckého baletního souboru? V čem se vyznačuje mezi ostatními českými soubory?
Nevím, jestli jsem schopná být objektivní. Já myslím, že jsou tam tanečníci hodně univerzální, protože musí….
Podle čeho jste vybírala tituly? Asi vás limitoval počet tanečníků? Předpokládám, že jste velké tituly dělat nemohli.
Když jsem tvořila pro Liberec, tak jsem i ty velké tituly musela dělat tak trošku zcizeně. Role se různě přelévaly… možná i to bylo trochu specifické, že jsme si nehráli na to, že on si nalepí vousy… prostě ve chvíli kdy to je indiferentní dav, tak to zároveň může být postava z jiného obrazu. Bouře taky není malý titul, ta by klidně snesla šedesáti členný soubor…my ji děláme ve čtrnácti lidech. Vždycky jsem se také hleděla na to, aby byl repertoár vyrovnaný, máme vždy něco odlehčenějšího, dramatického, něco pro rodiny s dětmi, něco pro fajnšmekry… Taky jsem se snažila trochu zvýraznit regionální tématiku, uvedly se tituly jako byl Ota-Pavel-Raška nebo Café Reichenberg.
A uměla byste jmenovat nějaké výjimečné inscenace, na které jste zvlášť pyšná, že se uvedly v libereckém baletu?
Co se týká mých choreografií, tak si myslím, že se povedla hned první premiéra, pokud si to mohu dovolit říct. To byla Periferie. Potom se mi líbilo představení Harald Daniela Záboje, Petrolejové lampy Libora Vaculíka, nebo Dům Bernardy Alby od Mariky Hanouskové.
Několik tanečníků oznámilo ukončení smlouvy s koncem sezony. Odcházejí proto, že odcházíte vy?
Ne zcela. Částečně to souvisí s tím, co se dělo předtím. Chtěla jsem, aby se trochu napravilo to, že jsem některé tanečníky pouštěla na jiné aktivity v oboru. Chápu to, vždy je to přínosem, inteligentní tanečník zkušenosti nabere a přinese zpátky do souboru. Ale musí to mít svoje hranice. Už to nebylo únosné, pak zůstávali na sále jen ti, kteří zkoušeli pořád dokola, takže jsem oznámila souboru, že od příštího roku se toto změní a protože někteří tanečníci se vrhali ještě jiným směrem, dali přednost něčemu jinému. Z konkurzu jsme vybrali dobré tanečníky, částečně zkušené, částečně ze školy…Pokud teď všichni nastoupí, bude nač se dívat.
Jak vnímáte vztah publika k libereckému baletu? Je hodně navštěvovaný?
Od té doby, co jsem do Liberce nastoupila se tuším, návštěvnost dost zvedla, přesto by to mohlo vypadat daleko lépe. Je to tak trochu i práce města. Představitelé a elity města by měli častěji poukazovat na to, že Liberečané mají svůj balet, na který můžou být hrdí.
Vás čeká v Liberci ještě v nové sezoně premiéra. Jaký to bude titul? Už zkoušíte?
Ne ne, ještě nezkoušíme. Teď se rekonstruuje Velké divadlo, tak to bude napínavé už z toho důvodu, že divadlo mají předat na začátku listopadu a premiéra je 15. listopadu. Takže jestli zvládneme mít deset zkoušek v prostoru, bude to hodně… navíc přijdou noví lidé. Chystáme Sluhu dvou pánů, kterého přenáším z doby určené Goldonim do plus minus 30. let 20. století, jazzové taneční divadlo. Zkoušky začnou až po létě, teď tam noví tanečníci ještě nejsou.
Co byste vzkázala dalšímu fungování souboru, Marice Hanouskové?
Všechno dobré! Těšilo by mě, kdyby tam všechno fungovalo, a doufám, že bude. Ještě lépe než dosud. Hlavně bych jim přála vylepšit spolupráci s operou, to je velmi nepříjemné, myslím si, že celkově postavení baletu ve více souborových divadlech by se mělo vylepšit – sólista opery není víc než sólista baletu, je tu jen kvalita…ostatní srovnávání pokulhávají.
Diskuze je uzavřena.