O hledání a nalézání ušlechtilosti v nás, i o předsudcích.
Taková je Popelka Aleny Peškové
Proč jste si vybrala pro svou další tvorbu balet Popelka? Čím vás pohádka o Popelce baví, dojímá…
Ano, pohádka o Popelce mě dojímá… Jak ušlechtilost srdce nezávisí na tom, z jaké rodiny pocházíte, co máte na sobě, ani jestli jste většinovou společností vysmívaní či přehlížení. Prostě ušlechtilé srdce princovo najde ušlechtilé srdce Popelčino. Konec předsudků – láska překoná všechno.
Stejně jako Louskáčka před třemi lety, i Popelku transformujete do zorného pohledu dnešního dítěte nebo spíš náctiletého. Je důvod jen kapacita souboru nebo vás k tomu vedla zkušenost s Louskáčkem, který je stále na repertoáru a těší se velké oblibě?
Ano, asi máte pravdu, někde v podvědomí to je: udělat z nedostatku přednost – kapacita souboru, technické možnosti… Ale nejsem si tak zcela jista, jestli bych i se vším komfortem velkého souboru nepostupovala stejně. Víte, na aktualizace klasických témat (ačkoliv Prokofjevova Popelka byla ve své době ultra-avantgarde) má každý jiný názor, z mé strany to rozhodně není žádný naschvál. Rembrandt oblékl panenku Marii ze Svaté rodiny do barokních šatů a dnes se tomu nikdo nepodiví. Když jí dnes někdo oděje do jeansů, má toto pojetí spousty bojovných odpůrců a stejně bojovných zastánců… místo toho, aby se jí někdo podíval do tváře, na výraz, co z ní vyzařuje… Ani svatá Marie se nepozná podle toho, co má na sobě. Tedy proč jsem vyměnila střevíček za mobilní telefon? Možná jsem jen chtěla, abychom si my dospělí a děti ještě více uvědomili, že Popelka není pohádka, že Popelky chodí vedle nás, jsou možná jiné rasy, nemožně se oblékají, koukají do prázdna, asi mají nějaký smutek, problém…, máme z nich legraci, nebo si jich jen nevšímáme. A když vytáhnou nemožně starý mobil – jak dokážou být děti kruté… několik takových scén jsem zažila.
Jaký typ mobilního telefonu máte vy?
(smích) Mám hluboký odpor učit se cokoliv nového, co se týká techniky. Manžel mi před rokem koupil úplně nový typ mobilu, rok ležel v šuplíku, neměla jsem nervy se něco přeučovat. Nosila jsem „ten trapně starý“, dokonce mi chyběly některé klávesy, měl poškrábaný display… prostě když mi to občas došlo, skoro jsem se styděla. A pak mě to začalo bavit: na všech schůzkách jsem naschvál pokládala mobil na stůl. Někdo si ho ani nevšiml, dokud nás nevyrušilo zvonění… Bavilo mě sledovat soucitné úsměvy, povytažené obočí… Ale podle čeho soudíme ostatní, podle mobilu? Předsudky.
Komu bude liberecká Popelka určena?
Dospělým i dětem. Jsou tam místa dojemná, smutná, i na zamyšlení. Ale díky zlým sestrám a maceše i velmi komická.
Do role Popelky jste obsadila Japonku Rie Morita. Byla vaše volba jasná od začátku, nebo jste o obsazení přemýšlela? Proč Rie?
O obsazení jsem přemýšlela velmi dlouho. Samozřejmě obsazení Marie Gornalové a Alexe Yurakova do hlavního páru bylo nabíledni. Technicky by provedli vše dokonale, ale ve chvíli, kdy mé pojetí dostávalo jasnější kontury, bylo jasné, že upřednostním jevištní typ. Rie je Japonka, je pořád ještě v našich končinách jiná, exotická. Umí být velmi nesmělá až depresivní, dojemná, ale i koketní… A Marie Gornalova je teď skvělá macecha, technicky se předvede par excelence, a bojím se jí i já (smích). Zatímco Alex je rozpolcený tatínek, občas i komický – když musí Marii odevzdat všechny své platební karty.
Stejný dotaz i na představitele Prince, kterého tančí Jaroslav Kolář.
Náš Princ, to je floutek z bohaté rodiny. Má všechno, ale pořád mu něco schází, něco hledá… Možná má už dost té trapné společnosti a chce poznat něco, za co by stálo položit život. Nevím, má-li Jarda všechno, jsme kamarádi, ale vlastně se moc neznáme. Mám jen takový pocit, že také hledá, že „za to, co bude stát za to“, by život položil. Alespoň na mě tak působí. Nechci to zakřiknout, ale technicky se teď velmi zlepšuje. A herecky. …doufám, že na konci budeme všichni plakat.
Popelku jste „přesadila“ z předminulého století do století dvacátého, střevíček nahradila mobilem… Zlé sestry zůstávají… Jaké další úpravy se balet dočká?
Všemožné, po konzultaci se scénografem Richardem Peškem jr. jsme jí zasadili do šedesátých sedmdesátých let. A „mobily, které tehdy nebyly“, jsou umělecká licence Vlastně nám vzali vítr z plachet držitelé autorských práv na Prokofjevovu hudbu, kteří ji nedovolili kombinovat s Bee Gees. Na toto může mít také každý svůj názor – dle názoru Milana Kundery na autorská práva (kterého jako romanopisce miluji, ale v tomto s ním naprosto nesouhlasím) by se Prokofjev obracel v hrobě. Dle mého názoru by se na nás usmíval z Muzikantského nebe… Jestli blahosklonně a soucitně či pobaveně a potěšeně nechám na něm. Možná je to dobře, nakonec tedy uslyšíme pouze Prokofjeva se zvukovým designem Petra Čermáka.
No a dále tu máme místo tří oříšků jeden velký ořech – kouzelné křeslo v designu ze sedmdesátých let.
Prokofjevova hudba je na první poslech možná trochu složitější než např. Čajkovského, přesto ale strhující. Co byste vzkázala divákům, kteří na balet nechodí z důvodu, že „tomu určitě nebudou rozumět“?
Že baletu stejně jako životu se nemusí rozumět. Ten se musí prožívat. Když se přestanou snažit vysvětlovat si každý krok, pochopí úplně všechno. Samotné vědění, věda, rozumění nás nikam nedovede, stejně jako samotná víra. Když to ale obojí dáme dohromady, dostaneme se „k sobě“, potažmo k Bohu. Lehké to není, ale je to jediný důvod, proč jsme tady.
Měla jste někdy v životě pocit, že jste „popelka“?
Tenhle pocit zažije myslím každé dítě – vlastně i dospělý, když ho vrhnete do jiné společnosti. Když jsem přišla na rozdílové zkoušky na konzervatoř, měla jsem trikot na zip, tkalouny od špiček jsem si zavázala až ke kolenům jako krbce (folklorní obuv). Poprvé v životě jsem si učesala drdol, a všichni viděli, že mé uši jsou spíše plachty. Hned příští prázdniny jsem si je musela nechat přišít (smích). Přišla jsem z okresního města, kde si všichni říkali soudruhu, a také jsem se tak vyjadřovala. Spolužačky měly ještě týdny záchvaty smíchu, kdykoliv se na mě podívaly, a mně bylo strašně. Dnes vím, že to tak nemyslely. O to více jsem se jim snažila ukázat, že něco umím, že snad ve mně něco je, a věřila jsem, že to můj Princ – mí diváci – poznají…
Díky za rozhovor.
Helena Syrovátková
Diskuze je uzavřena.