ALENA PEŠKOVÁ 0 SVĚCENÍ JARA, ŘÁDU, KÁZNI A TÉMATECH, KTERÁ STOJÍ V BALETU ZA ZPRACOVÁNÍ
Divadelní revue divadla J.K.Tyla v Plzni, prosinec 2015
Oběť… jeden z pojmů, který mě zaujal v souvislosti se Svěcením… možná trochu vzdálený dnešnímu trendu, kdy všechny reklamy na „život“ nabízejí všechno za tak málo, nebo za nic… Když chci něco získat, musím něco obětovat? Ale pro co?… pro ideu… Ajsme dnes schopni jakoukoliv okamžitě nezpochybnit? A co jsme ochotni obětovat? Život? Paradoxně možná spíše než pohodlí… není špatné pomalu umírat v teple s plným břichem u televizníc zpráv dojati nad hladomorem na opačném konci světa… ale ať je to oběť jakákoliv a pro cokoliv… co když se stane vědomou… chtěnou… přestane mít nádech utrpení, stane se z ní dar?… bezpodmínečný… nečekám nic, protože samo dávání se mi stává blahem… možná obsesí…
V mých představách vyvstává postava skladatele – a možná, že to ani není Stravinskij – kterého právě vášnivě líbá jeho Múza a šeptá: „Tak se odvaž!, napiš, co ti v hlavě zní, co ještě nikdo neslyšel, co možná nikdo nepochopí… OBĚTUJEŠ?… své slavné jméno, postavení, možná i zdraví, finanční zajištění… na oltář pravdy a vývoje hudby…?“ …a on – přikyvuje, obětuje vědomě a bezpodmínečně… a v tu chvíli se mu obětování SE stává největším prožitkem a požitkem… sám pak ve svém díle vytváří postavu Oběti, která může být vykoupena jedině jinou Obětí… Láska – překoná i smrt? …ano, dokonce i zfanatizovaný dav… nepřipravený na nové řády, na nové „disharmonie“, dav, který si vždy musí najít viníka za to, že semeno nevzklíčilo a skladatel – po nastavení svého těla – díla kamenování – nečekaje nic, dostává vše, co položil na oltář mnohonásobně zpět.
Naše inscenace začíná prologem, v němž skladatel vzpomíná na budoucnost – Stravinskij si prohlíží CD se svou hudbou, čte články o sobě a pozoruje ženu, která si přichází do Music shopu vybrat hudbu… a která – možná omylem, možná vědomě – vkládá do „hudební skříně“ Apolóna – vůdce múz – Stravinského nádherné neoklasické dílo… a vše se vrací, anebo… právě teď se proměňuje. Zrození umělce… Žena se stává právě tou Múzou, která vyžaduje oběti, přivádí i dav – společnost, která ho oslavuje a vzápětí zatracuje… ale tato společnost se posléze nechává skladatelem přesvědčit, přijímá jeho hru na hru, …a vlastními těly oživuje jeho skandální dílo… hru, která ale stále více pohlcuje, protože všichni hrajeme sami sebe – opět – zfanatizovaný dav… a jen autor je schopen vše zastavit, možná napravit. „Jak se Vám líbí Vaše role?“… Možná je jen třeba znovu poslouchat… a často také záleží na tom CO chceme slyšet… a opět je to oběť jedince, která dokáže pohnout společností… a zase Láska a Smrt – jak říkal Roland Petit… jediná témata, která stojí v baletu za zpracování…
Základním neměnným bodem scény je jakýsi objekt – rozstřelené piano, jehož rozstřel je ovšem podroben nejpřísnějšímu řádu, kázni – bratr-scénograf si opravdu „vyhrál“ se zlatými řezy… čeho je to symbol vysvětlím snad nejlépe citací Stravinského: „Nutnost kázně, odhodlaně přijaté formy pramení ze samých hlubin naší povahy a vztahuje se nejenom na věci umělecké, ale i na všechny vědomé projevy lidské činnosti. Je to potřeba řádu, vždyť bez něj nelze nic vykonat, a když se odstraní on, všecko se rozpadne. A není řádu, kde není kázně. Ale mýlil by se, kdo by si myslil, že je to na újmu svobody. Naopak forma, kázeň přispívají k jejímu rozvoji a jenom brání, aby se nezvrhla přímo ve zvůli. Právě tak použije-li tvůrčí umělec hotové a ustálené již formy, nijak tím není omezen v projevu vlastní své osobnosti. Ba ona se ještě uvolní, mnohem lépe vynikne, když se pohybuje v konvenčním, pevně vymezeném rámci.“
No a dále co se týká scény je tu něco, na co se velmi těším, ale současně se toho obávám… obilí, pytle s obilím, sypané obilí vytvářející obrazce na černém baletizolu, zametané obilí, obilné mandaly… v této fázi budou mít již tanečnice špičky z nohou dole… přesto si dovedu představit, jak to bolí, klouže, lepí, kutálí se… a také si dovedu představit, jak mě budou všichni zúčastnění „milovat“. Vím, že riskuji, že se jim velmi znelíbím, ale… rozhoduji se obětovat:) … pro uměleckou ideu :)
… ano, kdo s čím zachází, tím také schází, a u myšlenek to platí dvojnásob. Nu což, až proti mně poběží zfanatizovaný dav rozzuřených tanečníků a umělecko-technických pracovníků, zbudou mi jen ty mé zvrhlé ideje a víra, že Láska překoná i Smrt…:)
Na soubor se opět moc těším, ačkoliv se od Krvavé svatby dost proměnil, a jsou tu pro mě úplně nové tváře. Romea a Julii jsem bohužel zatím nestihla, ale viděla jsem právě poslední premiéru na Malé scéně a také Smrt v Benátkách, která se mi opravdu moc líbila… Soubor působí kompaktně a mladě. A také se těším do nového prostoru.
DIVADELNÍ REVUE 2015
Diskuze je uzavřena.