Alca

Zázraky jsou na denním pořádku

DJKT 03/2006 – Eva Ichová

Zahrada je pozvánkou do světa klukovských her, dobrodružství, zázraků a splněných přání. Čím je vám tento svět blízký?

S klukama si hraji dodnes, dobrodružství ani nevyhledávám, ani se mu nevyhýbám – jsem vyznavačem hesla „radši se jednou pěkně zabi-ju, než se celý život probát”, zázraky jsou na denním pořádku a splněných přání se ze známých důvodů bojím. Ale vážně. V Zahradě bydlím od čtyř let, kdy se mi narodil bratr, a já byla odstěhována na palandu. Byla jsem v těch výšinách sama, a na poličku se vešlo jen pár nezbytností. Mezi nimi i knížka s klukama s velkou hlavou, kocourem na tříkolce a slony, již jsem zdědila po tátovi. Číst jsem ještě neuměla, příběhy jsem si vymýšlela. Další knížky, které jsem si stěhovala nahoru byly: Andersen, Hrubín a Werichovo Fimfárum. Můj otec – sám výtvarník – potěšen mou fascinaci ilustracemi, mi chtěl vysvětlit, že to kreslil jeden pán, který se jmenoval Trnka a … Měla jsem mu to opravdu za zlé. Ty obrázky byly tak živé, doopravdy existovaly. Zato představa, že na ně nějaký kníratý pán musel vzít tužku a barvy, byla tak vzdálená a hrubá. To byla má největší nevědomá poklona Trnkovi.

U pánů Středy a Kalfuse je evidentní, že se do hry vrhají s gustem a střemhlav. Můžete se také v souboru opřít o potřebnou míru hravosti?

To určitě můžu. Tanečníky znám, jsou to moji kolegové. I když – někdo má více hravosti a méně soustředění a někdo opačně. Přála bych si, abychom začali hravostí, pak se soustředili na zvládnutí všech technických záležitostí, obepsali kruh, vrátili se k hravosti a s gustem, střemhlav se vrhli na publikum. Víte, co někdy napadá herce či tanečníky, kteří nehrají pouze pro děti, při termínu dětské představení? – „levou zadní a hraju o Vánocích”. Z toho je mi úzko. Nezříkám se zodpovědnosti, je to hodně i na mě. Ale tady bych chtěla poznamenat, že souhlasím s tezí – divadlo není pro děti a pro dospělé, ale dobré a špatné. Kouzelných a tajuplných zahrad bychom v literatuře nalezli hodně, napadá mě i jedna filmová, v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště. Pro mladou zamilovanou dvojici byla snovým útočištěm před trpkostí života.

Máte i vy někde tajný koutek svého srdce kam se můžete utéci před všední každodenností?

To nemohu říct, je to v Praze, a někdo by mě tam mohl najít, až budu chtít být sama. A navíc – hřbitov na Malvazinkách není tak neznámý. Nicméně v dětství moje Zahrada opravdu existovala. Neutíkala jsem tam před každodenností, ale jezdila jsem se tam bát. Její majitelkou byla moje prababička, vlastně hodná, ale – pánbůh mi odpusť a jí dej lehkou zem – celá rodina jsme se jí báli. Byla přísná, hrbatá, s holí, kterou neustále hrozila, a taky měla vousy. Na její zahradu se nesmělo sáhnout, a tak zarůstala a zarůstala. Ne psím vínem, ale šípkovou růží, kapradím, břečťa-nem a vším možným. Byl tam potok, do kterého jsem vždy spadla, protože ho kryly lopuchy velké jako já, a tam číhaly ropuchy. Pod rezavou vanou plnou pijavic bydlel ježek, a místo kocoura mě děsil babiččin vzteklý kohout, který byl připraven kdykoliv mi skočit na hlavu. Po povodních babička se sekyrou v ruce a zkrvavenýma rukama vítězoslavně oznamovala, že jí na rybízu přistálo několik kaprů, a že je tedy popravila a v mrazáku čekají na Vánoce. Jak se cítí dítě v takovéto Zahradě, opravdu vím.

Malí Trnkovi hrdinové mají přístup do kouzelné zahrady do té doby, dokud dokáží chovat jako poklad věci zdánlivě bezcenné a bezvýznamné. Čím si lze zjednat přístup do té vaší?

Věcmi zdánlivě bezcennými a bezvýznamnými, ale také úsilím a překonáváním překážek. A priori mám nedůvěru k věcem snadným a lehce dostupným. Což je někdy blbost – za deva-tero horami může být ještě hloupější království než je tady, ale já ho chci vidět.

Zahrady se již dávno zmocnilo loutkové divadlo, jehož poetika je autorovi blízká. Čím nahradí jemný Trnkův humor a poetickou hravost jeho textu divadlo, jehož vyjadřovacím prostředkem je pohyb?

Doufám, když pánbůh dá, že se nic nahrazovat nebude. Obojí se prostě přeloží do jiného „jazyka”, nebo popíše jinými „slovy”. Samozřejmě, musím se například vzdát (za předpokladu, že nepoužijeme filmovou projekci, což nepoužijeme) prvku, který mám v jiných druzích jako je výtvarné umění, film, literatura atd. ráda, a to je detail. Nemusí to být handicap. S panem skladatelem jsme se shodli na užití určitých minimalistických prvků, což může také působit jako zaostření, zaměření, detail.

Předpokládám, že velryba – bude-li – bude pouze spočívat, tančící kočky díky Cats už také nikoho nepřekvapí, ale jak jste si poradila s pohybovým slovníkem u slonů?

Nejsem baletoman za každou cenu. Tančí-cích postav tam bude až až. Tohle nechám na panu výtvarníkovi, aby byli krásní, a panu libretistovi aby jim řekl, proč. Necháme je působit hlavně vizuálně. Alespoň prozatím s žádným sloním pas-de-deux nepočítám.