Síla námětu spočívá v jeho nadčasovosti

Divadlo J.K.Tyla – 1/2009 – Ptala se Eva Ichová

Někdejší sólistka plzeňského baletu Alena Pešková (mj. Dáma s kaméliemi, Lady Macbeth, Pamina), spolupracuje s DJKT již řadu let jako choreografka. Vedle taneční složky operních a muzikálových inscenací (např. Mechanický pomeranč, Příhody lišky Bystroušky) realizovala v r. 2006 na scéně Velkého divadla balet Zahrada na námět Jiřího Trnky, Maryša bude tedy jejím druhým celovečerním baletním titulem.

V jaké podobě jste se s Maryšou setkala poprvé a kdy jste začala uvažovat o baletním ztvárnění námětu?

S Maryšou jsem se poprvé kupodivu nesetkala v divadle, ale jako puberťačka jsem si přečetla Mrštíkových drama. A je docela zajímavé, jaké emoce ve mně po přečtení převládaly tenkrát a co cítím z Maryši dnes… Ze scénických provedení si pak vybavuji samozřejmě plzeňskou inscenaci Jana Buriana z roku 1996, která na mě zapůsobila, pak například Pitínského inscenaci v ND z roku 1999 a naposledy jsem se podívala na DVD záznam Grossmanovy inscenace Maryši v Klicperově divadle v Hradci Králové z roku 1981.

V čem cítíte největší sílu tohoto vesnického dramatu z konce předminulého století?

Ta síla podle mně samozřejmě spočívá v jeho nadčasovosti. Protože když se oprostíme od všech konkrétností, zůstávají nám tu dva zásadní střety – jedince a společnosti a střet dvou generací. A to jsou problémy věčné, které s předminulým stoletím zdaleka nepominuly, a na které každý člověk, ať chce nebo nechce, alespoň jednou v životě narazí. Společnost, v níž se ocitáme, má svá pravidla – což je téma, které v naší inscenaci svým způsobem symbolizuje výtvarný prvek, sláma = zařazení, omezení, povinnost (přínos scénografa pana prof. Jana Duška). Dokud tato pravidla dodržujeme, společnost nás přijímá, a my se můžeme cítit bezpečně. Jakmile tato pravidla začneme pociťovat jako omezení, je tu problém. Zatoužíme po svobodném jednání, ale odvážíme se ho? Možná… Pak nás ale společnost nepřijímá, jsme vyřazeni, nezařazeni… A hodně lidí by bez takového zařazení prostě nemohlo existovat. Samozřejmě nejde jen o to, jestli uteču od manžela se svým milencem. To už je dnes skoro k smíchu. Dnes se mnoho věcí, dříve osudových, posouvá do kategorie trapnosti: když budu používat v určité společnosti hodně starý mobil, budu prostě mimo. Pak si ten lepší mohu koupit a být “in”, anebo si za svou “trapností” budu stát. Když to dokážu, možná se i společnost zamyslí… A nejsou to právě jednotlivci a jejich osobní tragédie, co mění pravidla společnosti? Střet generací je téma aktuální v každé době. Mladá generace za něco bojuje, a když se jí toho konečně podaří dosáhnout, jsou tu její děti, kterým vše připadá jako klišé, boří, co rodiče postavili, a bojují za něco úplně jiného. V případě Maryši je to tak, že pro její rodiče ještě určitá pravidla mohla fungovat, ale pro Maryšu už ne. Oni ještě mohli věřit, že jedině poslušnost vůči rodičům přináší požehnání, ale v době Maryšiny svatby byla už společnost jinde… Indicie tu byly: nemanželské děti, alkoholismus. Víra v Boha byla jaksi posunuta…

Do jaké míry zachováváte v libretu věrnost předloze?

Libreto je psáno tak, aby vše, co je v Maryše zásadní, bylo srozumitelné. Nechtěla jsem však příliš “popisovat”, proto bylo nutné oproti původnímu scénáři divadelní hry vynechat některé zápletky, které by bez pomoci slov srozumitelné nebyly. A naopak jsem prohloubila momenty, které tanec či gesto může velmi dobře vyjádřit. Libreto jsem dala k přečtení panu prof. Janu Burianovi, a posléze akceptovala jeho doporučení určitých úprav, například zvýraznění právě významu společnosti, chóru. Navíc jsou přidána dvě jednání, nebo obrazy chcete- li, která nahrazují jisté dialogy.

Zcela zásadní pro novou inscenaci je volba autora hudby. Jak jste přišla na skladatele Petra Wajsara?

Petra jsem poprvé viděla a slyšela v Blues sklepu, hudebním klubu, který vede můj přítel a bývalý tanečník plzeňského divadla David Dvořák. Jeho hudba se mi od začátku líbila, a tak jsem si ještě zašla na jeho samostatný večer. Pak jsem dostala dobré reference od jeho profesora pana Václava Riedelbaucha, no a bylo to…

Nedovedu si představit, jak jste vůbec dokázala formulovat zadání pro člověka tak zcela „mimo obor“.

Psala jsem Petrovi ještě zvláštní, dost podrobný scénář, bavili jsme se o pocitech, a já mu spíše říkala, co nechci. Zatím to pro mě vypadá, že jsme si rozuměli, ale nechci nic zakřiknout, ještě není hotovo…

Každého, kdo si pamatuje vaše velké plzeňské role, nutně napadne, že Maryša by byla pro vás ideálním úkolem. Je možné, že byste si nepřála ji tančit?

Ne, není to možné! Chtěla bych ji hrozně tančit. Za prvé je to herecky úžasná věc, a za druhé – choreografii stavím na svoje “vtočené” nohy , takže ideál! Už teď přemýšlím, jak zneškodním obě její představitelky… :)