11.6. 2026 Lukáš Slavický – šéf baletu Jihočeského divadla
Milá Alenko, proč jsi se rozhodla a už dlouho chtěla realizovat právě Spalovače mrtvol?
Musím přiznat, že Spalovače nosím v hlavě už opravdu dlouho. Myslím, že to bude minimálně tak 15 let. S Liborem Vaculíkem – renomovaným choreografem, který jak tuším, je známý i Budějovickým divákům – jsme se jednou potkali na premiéře baletu v Plzni. Já jsem mu řekla o svém záměru inscenovat Spalovače, ale on nebyl příliš nadšen, měl stejný nápad. Pak se ale usmál a řekl mi, ať si ho nechám, že on „udělá“ Obchod na korze. Dlouho se pak nic nedělo, když jsem Spalovače nabízela, všichni šéfové nebo dramaturgové se toho tématu trochu lekli a odvedli řeč k jinému titulu. Pamatuješ? Ty si mi také tenkrát navrhl Louskáčka:) Ten se nerealizoval a tak přišla Tvá nabídka na South Specific. Teď jsem vlastně moc ráda, že si Spalovač počkal na tuto formu. Tedy imerzivní, site specific, performativní procházku.
Novelu napsal v roce 1967 Ladislav Fuks a o rok později vznikl i kultovní film Juraje Herze. Do jaké míry z obou forem vycházíš a v čem je Tvoje zpracování případně odlišné?
Je důležité říci, že naše inscenace není adaptací novely ani filmu. Je psaná a insenovaná na motivy této novely. Jde tu o taneční divadlo – tedy formu převážně non verbální – a tady je potřeba zjednodušovat. Redukujeme zápletky i postavy, ale o to více se snažíme vnořit do atmosféry a pocitů. Myslím, že všeobecně – i když vyjímky potvrzují pravidlo – taneční divadlo na rozdíl od činohry, která vládne slovem, je více o dojmech než o pojmech. Přála bych si, i když tuším, že toto přání není lehké splnit, aby se divák pokusil vypnout svou analytickou mysl, zapomněl na film i knihu a snažil se jen prožívat daný okamžik a atmosféru. Ale ano, Spalovač je Spalovač. Všechny obrazy víceméně kopírují děj knihy.
Inscenace je uvedena ve světové premiéře, a ještě jako imerzivní site-specific. Co to pro Tebe jako tvůrkyni znamená a v čem byla největší výzva?
Musím přiznat, že zkušenost se site – specific mám, ale nikoliv s imerzí a performativní procházkou. Jiné to jistě je, já se ale snažím přistupovat ke každé další premiéře vždy nově, nerada bych někdy zabředla do modu, že už vím jak se „to“ dělá. Nicméně v tomto případě je to nové ještě o detailní nacítění diváka. Jak bude reagovat? Kdy se bude chtít zapojit do hry a kdy to pro něj nebude komfortní? Co přitáhne jeho pozornost? Kdy nevadí, že mu část akce uteče, protože tu jde jen o atmosféru a kdy by měl opravdu vidět, co se stalo? Jak dlouho bude trvat přesun z bodu A do bodu B? A kolik tedy potřebujeme hudby v jednotlivých prostředích? Toto byla pro mě asi ta největší výzva.
K představení vznikla původní hudba od renomované skladatelky Gabriely Vermelho? Jak se Ti s Gabrielou spolupracovalo a v čem je pro Tebe přínosné, když k inscenaci vzniká zároveň i nová hudba?
Jestli dobře počítám, tak s Gabrielou je to už naše devátá spolupráce na celovečerním tanečním divadle. Teď jsme tedy měly asi 7 let pauzu ,ale jsem ráda, že jsme se opět potkaly právě na Spalovači. Gabriela je multižánrový interpret i tvůrce. Není pro ni problém složit a intrerpretovat jak současný temný duet s využitím elektroniky, tak quazi tradiční židovské liturgické zpěvy, nebo zpracovat naprosto po svém klasické české koledy. A to je to, co je podle mě skvělé a co našemu zpracování sedí. Nelze ani v nejmenším očekávat orchestrálně-sborovou hudbu s postromantickými a surrealistickými prvky, jakou složil Zdeněk Liška pro film. Tady zní v každém prostředí úplně jiný žánr. V Casinu je to dokonce úplně současná „tucka“. Co většinu obrazů spojuje je určitá elektronická, ruchová mlha a nezaměnitelný Gabrielin hlas.
Když tvoříš nové taneční dílo, jak dlouho potřebuješ na přípravu a kde čerpáš inspiraci při tvoření pohybového slovníku?
Pohybový slovník většinou zcela podřizuji zvolené formě a tématu. Spalovače cítím i jako temnou grotesku, panoptikální výjevy a horor s prvky minimalismu. Tedy tu jsou často jakoby zastavované pohyby, zasekávání do určitých póz, slow motion – tedy zpomalení a další prvky, které mi mohou pomoci výše zmíněné vyjádřit, ale tak jako hudba, je i choreografie velmi eklektická. Pro konkrétní choreografii, tedy když už vím o jakou formu i téma se jedná, je asi největší inspirací právě hudba, pak vlastní tělo a to jak se popere s pocitem, který má vyjádřit, také čím dál více tanečníci, s nimiž pracuji, i nové trendy na scéně současného tance.
Co by sis přála, aby si divák odnesl z tohoto představení a v čem je ten příběh možná nebo právě stále aktuální?
No, já vlastně velmi ráda aktualizuji starší tituly. A je to z toho důvodu, že chci tak trochu poukazovat na to, že se toho v lidském světě – krom vnějších kulis – zas tak moc nemění. Myslíme si, že se lidstvo někam vyvíjí? Že je vyspělejší? Moudřejší? Soudíme tak podle technologií, kterými vládneme? Dělá nás to lepšími? Myslíme si, že některé věci už se dít nemohou, že jsme přeci poučeni z minulosti?
Budou, protože minulost je naše budoucnost. Protože jak dříve Mudrci, tak dnes už i vědci ztvrzují, že čas a prostor jsou iluze ve kterých žijeme. Dokud z toho Matrixu nevystoupíme, vše se bude stále opakovat, ano – v jiných kulisách, ano – s iluzí, že lidstvo se vyvíjí, ano – s iluzí evoluce. Evoluce to není, jsou to vzestupy a pády. Jeffrey Epstein – člověk by si myslel, že ta kauza proběhla někdy těsně před pádem Říma. Ale ono ne. Člověk má prý přibližně 60 000 myšlenek denně a asi 90% z nich je stejných jako den předchozí. Jsme naprogramováni nic nového nás nečeká, všechno už se stalo. A tak – dokud nevystoupíme z programu, nepřevezmeme zodpovědnost, pan Kopfrkingl (Spalovač) bude stále chodit mezi námi.
Diskuze je uzavřena.