Spadl mi obrovský kámen ze srdce

 Autor: Monika Štúrová

Taneční Aktuality 14.4. 2019

S Alenou Peškovou se setkávám druhý den poté, co na svůj profil na sociální síti umístila oznámení, že končí ve funkci šéfky baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Příspěvek vyvolal mnoho reakcí a mě samotnou její rozhodnutí překvapilo. Proto jsem neváhala a ptala se na okolnosti jejího odchodu, který následoval pouhé dva týdny po její úspěšné premiéře Bouře v libereckém divadle.

Jaký je důvod vašeho náhlého odchodu z libereckého souboru?
V první řadě chci říct, a to je nade vším, že se nechci s Libercem rozloučit ve zlém. Nehodlám plivat na něco, na čem jsem dost dlouhou dobu pracovala. Důvody mohu shrnout, ale nic není černobílé a nikdy není vina jen na jedné straně. Dění v divadle dospělo do stadia, kdy pro mě přestalo být lidsky i profesně únosné. Přispěly k tomu poslední tři kapky. Zaprvé hrozilo, že nám vedení divadla vezme třetí premiéru, choreografický ateliér. Několikrát jsem zdůrazňovala, že aby si soubor udržel kvalitní tanečníky a zároveň lákal nové, potřebuje pro ně atraktivní repertoár, protože platy to rozhodně nejsou a zázemí už vůbec ne. Dále jsem se potkala s neochotou přeřadit některé tanečníky, kteří i tři roky tančili sólové role, do dvanácté platové třídy a jmenovat je sólisty s povinností sboru. Nepochopila jsem, proč by operní sólisté měli být něco víc než baletní. Na obranu paní ředitelky však musím říct, že ona nám to, že nejsme ve dvanácté třídě, finančně nějakým způsobem kompenzovala, ale v tomto případě nejde pouze o peníze, ale především o společenské postavení a úctu. Momentálně jsou totiž všichni tanečníci sboristé. Zatřetí jde o spolupráci opery a chování pana Doubravského, které je pro mě lidsky i profesně absolutně nepřijatelné. Doufám, že moje důvody k odchodu pomohou k zamyšlení, že by se mělo něco změnit. Musela jsem se doprošovat každého technika, kostymérky. Ztratila jsem sílu bojovat za soubor. Pravda je, že nemám ráda agresi, možná jsem některé věci neříkala dostatečně razantně.

Je balet vedle opery a činohry nedoceňovaný?
Bohužel tam nyní panuje taková situace, že „vy jste nám teď k dispozici a vy budete sloužit opeře“, místo toho, aby se radostně společně tvořilo. Komunikace s šéfem opery je opravdu nehezká a dokáže znechutit celou spolupráci. Balet by měl mít na jevišti i mimo něj stejně prostoru jako opera či činohra.

Povedete liberecký soubor do konce sezony?
Výpověď dávám k prvnímu květnu, takže do konce července. Paní ředitelka navíc zatím chce, abych připravila podzimní premiéru.

Víte už, kdo po vás zaujme místo šéfa baletu?
Ne, teď je to ještě hodně žhavé. Od rána mám jeden telefonát za druhým. Netušila jsem, co jedna fotka na Facebooku rozpoutá. Každopádně mi není vůbec jedno, kdo přijde po mně. Cítím se být zodpovědná za tanečníky, kteří zůstávají i za ty nové, co přijdou.

Jaký by měl být další šéf?
Šéf baletu musí mít sílu na všechny problémy, o kterých jsem mluvila, a vylepšit podmínky tanečníkům. Ale také to musí být umělec s choreografickými ambicemi, ne pouze pragmatik. Obzvlášť v čele takhle malého souboru musí stát choreograf, který vytvoří nějakou tvář, styl a specifičnost.

Zpět k vašemu působení v libereckém baletu. Vždy jste tvořila jednu premiéru ročně? Byla to nutnost nebo vaše invence?
Mám to ve smlouvě. Byla jsem v Liberci jako šéf baletu i choreograf.

Máte na Liberec hezké vzpomínky?
Mám samé dobré vzpomínky na představení i na lidi. Můj odchod je směsicí nastalé situace, jsou zde objektivní důvody a moje okolnosti, kdy už to prostě nedávám. Myslím, že soubor je na dobré úrovni, vládla tu i příjemná atmosféra. Nemusela jsem tanečníky k ničemu přemlouvat, sami vždy chtěli, pracovali na sobě. Je velmi zajímavé sledovat, jak jinak se chovají tanečníci, když mají za zády tři alternace, anebo když je nemá kdo zastoupit. Má to výhody i nevýhody. Nejsem typ šéfa, co by kontroloval, že „za pět minut devět budou všichni rozcvičení, nebo bude zle“, vždy jsem v souboru chtěla mít lidi, kteří vědí, že mají být včas rozcvičení, protože jinak to pro ně samotné bude špatné.

Měla jste při nástupu nějaké vize, kterých se vám podařilo docílit?
Nikdy předtím mě nenapadlo být šéfkou baletu. Ale nabídka přišla ve chvíli, kdy jsem měla za sebou tři celovečerní balety, každý s jiným tělesem. Vždy když jsem se přijela podívat na reprízu, nevěřila jsem tomu, co z mé choreografie zbylo. Lpím na hudbě a na různých maličkostech, lákala mě možnost pracovat s lidmi, kteří by již znali můj styl, dlouhodobě. V libereckém souboru to bylo s každou další premiérou hladší a rychlejší, tanečníci věděli, že tento akcent nesnesu a ten je naopak můj… Choreograf má vždy určitý styl a rukopis  a myslím, že je v pořádku, když je poznatelný.

Co vše obnášela vaše práce šéfky? Předpokládám, že to kromě tvorby choreografií bude také hodně papírování?
Naštěstí jsem měla po ruce bývalou šéfku, Vlastu Vinduškovou, bez které bych tam nevydržela ani týden. Ačkoli je oficiálně uváděná jako asistentka, pracuje spíše jako tajemnice. Připravuje fermany, obvolává lidi, řeší produkční záležitosti. Díky tomu jsem se nemusela do administrativy ponořit tolik, že bych zapomínala na choreografie. Ale samozřejmě, když stavíte choreografii v jiném než domovském souboru, můžete se s tanečníky bavit mnohem lehčeji, neřešíte smlouvy, neplacená volna a podobně.

Jaká je nyní personální situace v souboru? Kolik máte baletních mistrů?
Máme momentálně tři – Zuzku Susovou, Aničku Sčekalevu a Mariku Hanouskovou. Stačí to, ale vždy jsem toužila mít tam nějakého muže pro tréninky pánů, ale bohužel se mi ho nepodařilo najít.

Jak se po oznámení odchodu cítíte? Už máte další plány?
Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Jsem unavená, je po premiéře, ale už za sebou nemusím tahat nedořešené povinnosti. Vím, že riskuji, protože na volné noze není vůbec jisté, že se uživím, ale mně to nevadí, těším se. Zaměstnání v divadle už byla jistota, která tížila. Opravdu se těším na všechno.

Alena Pešková (*1976)

V roce 1994 absolvovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Po jedné sezóně v Hudebním divadle Karlín působila v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Od roku 1999 pracuje jako nezávislá tanečnice, choreografka a režisérka. Spolupracovala například se Státní operou Praha, Českou komorní filharmonií, Severočeským divadlem opery a baletu v Ústí nad Labem, Vienna Walzer orchestra, Manuel Theatre a dalšími. Připravuje choreografie pro opery, muzikály, festivaly, vernisáže, reklamy. Vytváří celovečerní balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba, Gustav Klimt, Popelka, Svěcení jara). Režíruje opery (Carmen, Kouzelná flétna, Trubadúr ad.), je zakladatelkou nezávislého sdružení profesionálních tanečníků s názvem Ultra-minimal-ballet (UMB), které mělo svůj debut v roce 2008 v prostorách Blues sklepu (5 m2). Dvakrát se ocitla v širší nominaci na Cenu Thálie. Od roku 2010 působí jako choreografka a šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci, ve vedení souboru bude končit v červnu 2019.